LSD (Lysergic acid diethylamide) - mé problémové dítě

sestavil: Albert Hofmann

Velké množství knih publikovaných v angličtině popisuje objev LSD, ale žádná nepředkládá informace kompletně. Kdo jiný, než sám vynálezce by mohl čtenářovi předložit kompletní a nezkreslenou informaci o jeho objevu? Tato kniha se ale nezabývá pouze LSD, ale ve stručnosti a úplnosti nám předkládá objektivní historii dlouhé a plodné práce vědce a chemika, Dr. Alberta Hofmanna. Tato kniha je příběh zrození Věku psychedelie a překonává hranice mezi světem vědce a filozofickými důsledky jeho vynálezu. Nikdy předtím se chemik, jako materialistický praktik, nezabýval i filozofickým dopadem svého problémového dítěte. LSD, psilocybin a další halucinogeny opravdu tvoří, tak jak Hofmann prohlašuje, konflikt mezi systémy chápání reality, materialistickým a psychickým.

Jak se LSD zrodilo

lsdV hájemství vědeckého výzkumu je náhoda a štěstí pouhým předpokladem toho, co je objeveno. Louis Pasteur

Stále slýchávám nebo čtu, že LSD bylo objeveno náhodou. To je ovšem jen částečnou pravdou. LSD bylo objeveno v rámci systematického výzkumného programu a uváděná "náhoda" se přihodila mnohem později, totiž LSD bylo již pět let na světě, když jsem objevil jeho nepředvídatelné účinky na svém vlastním těle, nebo lépe, na svém vědomí.

Když se dívám zpětně na mou profesní kariéru abych nalezl vlivné události a rozhodnutí které eventuálně směřovaly mou práci k syntéze LSD, zjišťuji, že rozhodujícím krokem k cíli bylo mé rozhodnutí dokončit studia chemie. Jestliže by mé rozhodnutí bylo rozdílné, LSD, které mě učinilo známým po celém světě by nikdy nevzniklo. V rámci úplnosti vyprávění, jak bylo LSD objeveno, se musím také zmínit o mé kariéře chemika, protože s objevem LSD úzce souvisí.

Na jaře roku 1929, po ukončení svých studií na Curyšské univerzitě, jsem nastoupil do farmaceuticko-chemických výzkumných laboratoří firmy Sandoz v Basileji, jako asistent Prof. Artura Stolla, zakladatele a ředitele farmaceutického oddělení firmy. Vybral jsem si toto pracovní zařazení záměrně, protože mi poskytlo příležitost pracovat s přírodními produkty, zatímco další dvě basilejské chemické společnosti které mě nabízely zaměstnání, která spočívala ve složitou práci na poli syntetické chemie.

První chemické výzkumy

Téma mé doktorské práce, pod vedením curyšského profesora Paula Karrera mi poskytlo první skutečnou možnost věnovat se svým zájmům, rostlinné a živočišné chemii. Téma práce se týkalo využití gastrointestinálních šťáv slimáků lokalizovaných na vinicích, enzymatické degradace chitinu, strukturálního materiálu obsaženého v kuklách, křídlech a tykadlech hmyzu, korýšů a dalších nižších živočichů. Podařilo se mi derivovat chemickou strukturu chitinu z štěpných materiálů, degragací dusíkatých cukrů. Přeměna chitinu je analogií přeměny celulózy, stavební látky rostlin. Tohoto zajímavého výsledku jsem dosáhl po třech měsících výzkumné práce a doktorát obhájil s vyznamenáním.

Když jsem nastoupil do laboratoří firmy Sandoz, personální obsazení farmaceuticko-chemického oddělení bylo stále skromné. Čtyři doktoři chemie pracovali v oddělení výzkumu a tři ve výrobě.

V laboratoři profesora Stolla jsem objevil, že jsem schopen aktivně se podílet na chemických výzkumech. Důvodem proč Prof. Stoll založil farmaceuticko-chemickou laboratoř byla snaha izolovat aktivní složky (i.e., efektivní konstituenty) ze známých léčivých rostlin a vyrobit čisté vzorky těchto látek. Tento cíl je obzvláště zajímavý, protože v případě léčivých rostlin je obsah nebo potence účinných látek kolísavá a stanovit přesnou účinnou dávku je téměř nemožné. Jestliže je možno účinné látky vyrábět v čisté podobě a je možné je využít v farmaceutické praxi, potom můžeme stanovit závazné dávkování. Pokud si pamatuji, zvolil si Prof. Stoll za cíl studovat rostlinné substance z rostlin se známými léčivými účinky, jako je náprstník (Digitalis), ladoňka (Scilla maritima) a žitný námel (Claviceps purpurea nebo Secale cornutum), ale jejichž nestálost a neurčitelné dávkování neumožňovalo širší uplatnění v medicíně, nicméně byly v malé míře lékaři jako léčiva užívány.

První rok v Sandozských laboratořích jsem se téměř výhradně věnoval výzkumu aktivních látek obsažených v středozemní ladoňce (mořské cibuli).

Dr. Walter Kreis, jeden z dřívějších spolupracovníků Prof. Stolla mi toto výzkumné pole přenechal. Nejzajímavější konstituent ladoňky, také obsažený v digitalis lanata, měla laboratoř v čisté podobě již k dispozici. Jeho izolace a pročištění se zdařila díky mimořádné zručnosti pracovníků laboratoře, hlavně Dr. Kreise.

Hlavní aktivní látka ladoňky patří do skupiny kardioaktivních glykosidů (glykosidy jsou látky jejichž významnou složkou jsou cukry) a slouží ke stejnému účelu jako náprstník, totiž k léčbě nedostatečné srdeční činnosti. Kardioaktivní glykosidy jsou extrémně účinné látky. Protože rozdíl mezi terapeutickou a toxickou dávkou je velmi malý, bylo obzvláště zajímavé stanovit na základě čistoty komponentů přesné dávkování.

V počátcích mých výzkumných prací na farmaceutické preparaci glykosidů obsažených v ladoňce, mohly již být extrahované vzorky předloženy firemním terapeutickým expertům, ale chemická struktura těchto účinných látek s výjimkou cukernatých částí, byla povětšinou neznáma.

Můj hlavní přínos pro výzkumy ladoňky bylo objasnění, provázené příznačným nadšením, chemické struktury základního atomu glykosidu, dokazující jejich rozdílnost s glykosidy náprstníku a jejich příbuznost s jedovatými sloučeninami izolovanými z kožních žláz ropuch. V roce 1935 byl výzkum dočasně uzavřen.

Když jsem hledal nové pole působnosti, zeptal jsem se profesora Stolla zdali bych mohl pokračovat ve výzkumech alkaloidů obsažených v námelu, s kterými on sám začal v roce 1917 a v roce 1918 se mu podařilo izolovat ergotamin.

Ergotamin, objevený Stollem, byl první alkaloid námele získaný v čisté podobě. Ačkoliv byl ergotamin pod názvem Gynergen rychle zaveden na trh, jako hemostatické léčivo v porodnictví a jako lék na migrénu, chemické výzkumy námelu v laboratořích Sandozu byly ukončeny téměř okamžitě po uskutečněné izolaci ergotaminu a stanovení jeho chemického vzorce. Mezitím, na počátku třicátých let anglické a americké laboratoře počali pracovat na stanovení chemických struktur dalších námelových alkaloidů. Objevili nový, ve vodě rozpustitelný alkaloid, který byl izolován z matečného roztoku, používaného při výrobě ergotaminu. Z tohoto důvodu jsem se domníval, že je nejvyšší čas, aby laboratoře Sandozu obnovily svá chemická zkoumání námelových alkaloidů, pokud nechtějí ztratit svou dosavadní důležitou vedoucí úlohu na poli farmaceuticko- lékařských výzkumů.

Profesor Stoll moji žádost předpokládal a s pochybnostmi mi řekl: " Musím Tě varovat před rozdílnými tvářemi práce s námelovými alkaloidy, jsou to nadmíru citlivé, snadno rozložitelné substance, méně stabilní než látky, které si zkoumal při práci s kardiačními glykosidy. Ale zkus si to, jsi vítán..."

A tak jsem objevil pole výzkumných prací, které se stalo vůdčí tématem mé profesionální kariéry. Nikdy nezapomenu tvůrčí radost a netrpělivé tušení, které jsem pociťoval v počátcích mých výzkumů námelových alkaloidů, tehdy nepřehledného a neuspořádaného pole výzkumů.

Námel

Jako pomoc při vyhledávání doplňujících informací o námelu doporučuji podrobnější publikace, zejména monografii G. Bargera, Námel a ergotismus (Ergot and Ergotism, Gurney and Jackson, London 1931) a mou knihu Námelové alkaloidy (A.Hofmann, Die Mutterkornalkaloide, F. Enke Verlag, Stuttgart, 1964). První publikace je klasickou prezentací historie drogy, zatímco druhá klade důraz na chemické aspekty námelu.

Námel je produkt houby (Claviceps purpurea), která parazituje na žitu a v menší míře na jiných druzích obilnin a divokých trav. Zrna napadené obilniny jsou nejprve světlehnědě až fialově nepravidelně flíčkované (sclerotia) a poté se mění v křivé lusky přilepené na klasu. Botanicky je tento jev označován jako kornatění. Zimní forma námelové houby se nazývá sclerotium. Žitný námel (Secale cornutum) je druh námele užívaný v lékařství.

Historie námelu je oproti dějinám ostatních drog fascinující.. Jeho význam a historická úloha je velmi kontroverzní, nejprve je námel obávaným jedem, poté se stává zázrakem který mění sýpky v pokladnice plné léků.

Námel se poprvé objevuje na scéně dějin v ranném středověku, jako příčina současných masových otrav tisíců osob .Nemoc, jejíž souvislost s námelem byla po dlouhý dobu nejasná se vyskytovala ve dvojí formě. První formou je sněť (ergotismus gangraenosus) a další forma je kunvulzivní (ergotismus convulsivus). Lidové názvy ergotismu jako "mal de ardents", "ignis sacer" "heilige Feuer" "St. Anthony`s fire" nebo "svatý oheň", spíše odpovídají sněťové podobě choroby. Svatým patronem obětí ergotismu je Svatý Antonín a hlavním úkolem řeholníků Řádu Sv. Antonína byla léčba těchto pacientů.

Donedávna byly epidemie námelových otrav častým jevem mnoha evropských zemí včetně rozsáhlých oblastí Ruska. Agrokulturní rozvoj sedmnáctého století, sériová výroba chleba, který obsahoval námel byly hlavní příčinou četných hromadných epidemií ergotismu v nezmenšené míře. Poslední velká epidemie ergotismu se přihodila v letech 1926-1927 v oblastech jižního Ruska. (Masová otrava obyvatel jihofrancouzského města Pont-St.Esprit v roce 1951, kterou podle mnoha novinářů způsobil chléb upečený z námelem infikovaného obilí, nebyla ergotovou otravou, ale spíše byla způsobena ošetřením setby dezinfekčním přípravkem obsahujícím sloučeniny rtuti.)

První zmínka o léčebném použití námelu jako ekbolika (léku vyvolávající porod) se nachází v herbáři Adama Lonitzera (Lonicerus), působícího ve Frankfurtu nad Mohanem, z roku 1582.

Ačkoliv je užívání námelu v porodnictví Lonicerem uváděno, až do roku 1808, kdy oficiálně vstoupil do akademického lékařství prací amerického lékaře Johna Staernse nazvané "Putvis Parturiens, a Remedy for Quickening Childbirth" (Putvis Parturiens, Pomoc k urychlení porodu), nebyl používán a dnes jako ekbolikum již není užíván. Lékařští praktici tuto praxi rychle opustili, protože si uvědomovali velká nebezpečí pro děti, především vzhledem k neurčitému dávkování a k vedlejšímu účinku předávkování, uterinálnímu spasmu (děložní křeč). A konečně, užívání námelu v porodnictví bylo zastaveno, protože vyvolával poporodní krvácivost rodičky (postpartum hemorrhage).

To, že nebyl námel uznán jako rozmanité léčivo (pharmacopoeias) během první poloviny devatenáctého století bylo prvním krokem vedoucím ke snaze o izolaci aktivních látek drogy. Avšak všichni vědci se v průběhu prvních sta let o tuto izolaci pokoušeli bezúspěšně. V roce 1907 angličtí vědci G.Barger a F.H. Carr byly první, kdo úspěšně izolovali aktivní alkalický preparát, který pojmenovali ergotoxin, protože byl o mnoho více toxický nežli námelové kultury používané terapeuty. (Tyto preparáty nebyly homogenními, spíše se jednalo o směsi rozličných alkaloidů, tak jak se ukázalo o třicet pět let později.)

Nicméně farmakolog H.H. Dale objevil, že ergotoxin mimo zřetelných uterotonních účinků, působí také jako antagonista aktivit adrenalinu v autonomním nervovém systému, což potvrzuje možné terapeutického využití námelových alkaloidů.

Počátkem roku 1930 počala nová éra výzkumu námelu. Jak jsem již předeslal anglické a americké laboratoře počaly výzkumy směřující k určení chemické struktury námelových alkaloidů. W.A. Jacobsovi a L.C. Craigovi z Rockefellerova institutu v New Yorku se podařilo chemickým štěpením izolovat a charakterizovat základní stavební jednotku všech námelových alkaloidů. Nazvali ji kyselinou lysergovou. Hlavním impulsem pro výzkum, jak chemický tak lékařský byla současná simultánní a zcela nezávislá publikace specifikace izolace uterotonické a hemostatické podstaty nově objevené látky a to hned čtyřmi institucemi najednou, včetně Sandozské laboratoře, Objevená látka, alkaloid s poměrně jednoduchou strukturou byla A. Stollem a E. Burckhardtem pojmenována ergobasin (syn. ergometrin, ergonovin).

W.A. Jacobs a L.C. Craig chemickou degradací ergobasinu získaly kyselinu lysergovou a aminoalkohol propalaminu, jako štěpný produkt.

Při řešení úkolu syntézy tohoto alkaloidu jsem si prvně zvolil postup docílit syntetické preparace prostřednictvím chemického propojení dvou komponentů ergobasinu, kyseliny lysergové a propanolaminu (viz strukturální vzorce v příloze).

Nezbytností pro tyto studie bylo získat kyselinu lysergovou chemickým rozkladem nějakého dalšího námelového alkaloidu. Poněvadž jsem měl v ryzí podobě k dispozici pouze ergotamin a farmaceuticko-výrobní oddělení firmy jej produkovalo v kilogramových množství, nakonec jsem jej do počátku svých výzkumů zvolil. Získal jsem 0.5 gm ergotaminu od pracovníků výroby. Když jsem zasílal vnitřní objednávku prof. Stollovi k spolupodepsání, objevil se v mé laboratoři a napomenul mě. " Jestliže chceš pracovat s alkaloidy námele, měl by si se seznámit s technikou mikrochemie, takové velké množství mého drahého ergotaminu ti pro tvé experimenty obstarat nemohu."

Oddělení výroby užívalo k extrakci ergotaminu námel švýcarského původu, vykupovalo portugalský námel, který poskytoval amorfní alkalické preparáty odpovídající shora zmíněnému ergotoxinu, prvně vyrobeném Bargerem a Carrem. Nakonec jsem se rozhodl použít při syntéze kyseliny lysergové méně dražší materiál. Alkaloidy takto získané, jsem před štěpením na kyselinu lysergovou, dále čistil. Poznatky, získané v průběhu čistících procesů mi vnukly myšlenku že ergotoxin může být míšen,lépe než použít nějaký homogenní alkaloid je mísit jej s několika dalšími rozličnými alkaloidy. O tomto objevu budu hovořit rozsáhleji v příštích kapitolách.

Na tomto místě musím krátce odbočit, abych popsal podmínky a technické pomůcky, které byly tehdy k dispozici. Tato poznámka se může jevit zajímavou pro dnešní generaci pracovníků chemicko-průmyslových výzkumů, kteří jsou zvyklí na daleko lepší pracovní podmínky

Byly jsme velmi skromní. Jednotlivé laboratoře byly vybaveny se zřetelně vyjimečnou extravagancí. V průběhu prvních šest let mého působení u firmy Sandoz jsem se dělil o prostory laboratoře s dvěmi dalšími kolegy. Byly jsme tři chemici, přičemž každý si byl zároveň asistentem a pracovali jsme v jedné místnosti najednou na třech rozdílných výzkumech. Dr. Kreis pokračoval ve výzkumech kardiačních glykosidů, Dr. Wiedemann, který nastoupil do Sandozské laboratoře v stejný čas jako já, zkoumal listový pigment nazývaný chlorofyl a konečně já jsem se zabýval námelovými alkaloidy. Laboratoř byla vybavena dvěmi parními lázněmi doplněnými odtokovými ventily , které byly mnohem méně účinné, nežli ventilace plynových hořáků. Když jsme požadovali, aby tyto přístroje byly rozšířeny o pořádnou ventilaci, náš šéf nás odmítl s tím, že když dosavadní ventilace plynových hořáků postačovala Prof. Willstatterovi, musí stačit i nám. V průběhu posledního válečného roku První světové války pracoval totiž profesor Stoll v Berlíně a Mnichově jako asistent světově proslulého chemika a laureáta Nobelovy ceny profesora Richarda Willstattera a pracoval s ním na základním výzkumu chlorofylu a jeho asimilace s oxidem uhličitým. Stěží bylo možné diskutovat s profesorem Stollem, aniž by se s úctou nezmínil o profesoru Willstatterovi a jejich společné práci.

Techniky pracovních postupů dostupné chemikům, kteří se zabývali na počátku třicátých let organickou chemií byly v podstatě tytéž, jaké využíval Justus von Liebig o sto let dříve. Nejzajímavějším pokrokem bylo zavedení Preglovy mikroanalýzy, která umožňuje bezpečně zjistit složení sloučeniny ze vzorku o hmotnosti několika miligramů, zatímco před tím jste k té samé činnosti potřebovali vzorky v centigramovém množství. Dnešní chemik má k dispozici jiné fyzikálně-chemické techniky, techniky,které jsme k dispozici neměli, techniky, mnohem efektivnější a rychlejší, techniky, které poskytují tvůrčímu výzkumu mnohem více možností při objasňování struktur látek a které zcela změnily způsob práce chemika.

Při výzkumech glykosidů Scilly a při prvních studiích námelových alkaloidů jsem stále používal staré separační a purifikační techniky užívané za časů Liebiga: zlomkovou extrakci, zlomkovou precipitaci, zlomkovou krystalizaci a další podobné techniky. Zavedení sloupcového chromatografu bylo prvním zajímavým přínosem do technik laboratorní chemie, který jsem mohl ale plně ocenit až při mých pozdějších výzkumech. Při určování struktury látky, kterou je v současnosti možno provést rychle, elegantně a spolehlivě využitím spektroskopických metod (UV,IR,NMR) a rentgenovou krystalografií, jsem se musel spokojit se starými laboratorními technikami jakými jsou chemické rozklady a derivace.

Kyselina lysergová a její deriváty

Kyselina lysergová je prokazatelně nestálou sloučeninou a je velmi obtížné ji odpoutat od zásaditého kmene. V technice zvané Curtiusova syntéza jsem konečně nalezl metodu použitelnou pro kombinaci kyseliny lysergové s aminy. S pomocí této metody jsem postupně vyrobil velké množství komponentů kyseliny lysergové. Kombinací kyseliny lysergové s aminoalkoholem propalaminu jsem získal sloučeninu, která byla identická s alkaloidem obsaženým v přírodním námelu, ergobasin. Touto syntézou byl poprvé uměle vyroben námelový alkaloid. Tento objev nebyl zajímavým pouze pro vědeckou veřejnost, jako potvrzení chemické skladby ergobasinu, ale měl také praktický význam, protože ergobasin, působící hemostaticky a uterotonicky, je v námelu obsažen ve velmi malém množství. Touto syntézou mohou být další alkaloidy, hojně se v námelu vyskytující, přeměněny v ergobasin, což je skutečnost velmi cenná pro porodnictví.

Po tomto prvním úspěchu práce s námelem jsem svá pozorování rozdělil na dva různé směry. Jako první cíl výzkumů jsem si uložil zdokonalit farmakologické vlastnosti ergobasinu obměnou kořene aminoalkoholu. Můj kolega Dr. J. Peyear za mé spolupráce vyvinul způsob produkce propanolaminu a dalších aminoalkoholů použitelný v průmyslové výrobě. Vskutku, substitucí propanolaminu obsahujícího ergobasin a dalšího aktivního aminoalkoholu nazývaného butanolamin, byla získána látka s vlastnostmi mnohem vhodnějšími k terapeutickému využití, nežli z přírodních alkaloidů. Tímto způsobem zdokonalený ergobasin se spolehlivými hemostatickými a uterotonickými vlastnosti, byl již světově využíván lékařskou veřejností, pod obchodním názvem Methergin a dodnes slouží v porodnictví jako hlavní léčivo při výše uvedených indikacích.

Další využití syntetických procedur k výrobě nových sloučenin kyseliny lysergové s uterotonickými vlastnostmi již bylo bezvýznamné, ale na základě její chemické struktury jsem předpokládal možnou syntézu dalších typů sloučenin kyseliny lysergové, použitelných ve farmakologii. V roce 1938 jsem vyrobil pětadvacátý derivát sloučenin kyseliny lysergové v sérii: diethylamid kyseliny lysergové, zkráceně, LSD-25 (Lyserg-saure-diathylamid), který byl původně vytvořen pro laboratorní využití.

Derivát jsem měl v úmyslu využít při získávání stimulansu oběhového a respiračního ústrojí, jako analeptikum. Stimulační vlastnosti diethylamidu kyseliny lysergové jsem předpokládal protože jeho chemická struktura je obdobná jako struktura dosud známých analeptik, zejména diethylamidu kyseliny nikotininové (Coramin). V průběhu testování LSD-25, které provádělo farmakologické oddělení Sandozu, tehdy stál v jeho čele profesor Ernst Rothlin, byly zjištěny silné účinky látky ovlivňující činnost dělohy a to asi v 70% potenci účinků ergobasinu. Zpráva zahrnující výsledky testování také mimoděk uvádí, že pokusné zvířata v průběhu narkózy byly velmi neklidné a v závěru je konstatováno: " protože nová substance nevzbuzuje žádný speciální zájem našich farmakologů a lékařů bylo testování v současnosti přerušeno." Následujících pět let nikdo po LSD-25 ani nevzdechl.

Mezitím jsem pokračoval na jiných výzkumech námelových alkaloidů. Prostředictvím purifikace ergotoxinu, postupu pro získání surovin vhodných k syntéze kyseliny lysergové, jsem si potvrdil, jak již jsem podotkl, že tyto alkalické sloučeniny nejsou homogenní, ale vhodné k míšení s dalšími rozdílnými substancemi. Nejistá homogenita ergotoxinu se hydrogenací dvou charakterově rozdílných hydrogenních produktů zvyšuje , zatímco pokud použijeme jednoduchou hydrogenaci stejnorodost vlastností alkaloidů ergotaminu se nemění. (Hydrogenace = zavedení hydorgenů). Rozšíření analytických výzkumů předpokládaných sloučenin ergotaxinu mě přimělo ke konečné separaci těchto alkalických sloučenin do tří stejnorodých složek. Jeden z těchto tří chemicky homogenních alkaloidů ergotoxinu se ukázal být identický s alkaloidem, který byl krátce předtím izolován ve výrobním oddělení a který A. Stoll a E. Burckhardt pojmenovali ergocristin. Další dva alkaloidy byly již zcela nové. První jsem pojmenoval ergocornin a druhý, protože byl izolován naposled a dlouho se ukrýval v matečské směsi, jsem pojmenoval ergokryptin (kryptos = skrytý). Později jsem objevil, že se ergokryptin vyskytuje ve dvojí rozdílné izomerické formě a pojmenoval jsem je jako alfa a beta- ergokryptin.

Řešení problematiky ergotoxinu nebylo pouze zájmem vědeckým, ale mělo také svůj praktický význam a cenné uplatnění v lékárenství.

Tři hydrogenační ergotoxinové alkaloidy mnou vyrobené v rámci výzkumného programu, dihydroergocristin, dihydroergokryptin a dihydroergocornin se při testování profesorem Rothlinem v farmakologickém oddělení prokázaly vlastnosti využitelné medicinálně. Od těchto tří sloučenin byl odvozen preparát Hydergin, medikament zlepšující periferní cirkulaci a kontroluje funkce mozku při geriatrických poruchách. Hydergin se osvědčil jako efektivní geriatrické léčivo při výše zmíněných poruchách a je v současnosti nejprodávanějším produktem Sandozu.

Dihydroergotamin, který byl také obdobně synteticky zhotoven v rámci mých výzkumů, je vyráběn pod obchodním názvem Dihydergot a je aplikován jako lék, který stabilizuje krevní oběh a hladinu krevního tlaku.

Zatímco současné výzkumné práce jsou téměř vždy vedeny týmem pracovníků, výzkum námelových alkaloidů, tak jak jsem popsal výše, byl čistě jen mou prací. Dokonce i další chemické postupy ve vývoji technik komerční produkce látek vzešly z mých rukou, t.j., konstruoval jsem postup syntézy objemnějších vzorků, které byly určeny pro klinické pokusnictví a konečně zdokonalením prvního postupu jsem stanovil principy masové produkce Metherginu, Hyderginu a Dihydergotu, včetně analytických kontrol pro výrobu prvních galenických forem těchto tří preparátů, jak ampulí, vodných roztoků, tak tablet. V té době jsem současně pomáhal, jako laboratorní asistent, pomocník a později mimo to jako druhý laboratorní asistent a technický chemik.

Objev psychických účinků LSD

Plodné výsledky výzkumů, dosažené v rámci řešení problematiky ergotoxinu, jsem popsal velmi stručně a mohu konstatovat, že mi jen otevřely další obzor mého pozorování. A přece mě dále zajímalo poměrně nezajímavé LSD-25.

Podivná předtucha, kterou jsem pociťoval, mi našeptávala že tato sloučenina může mít trochu odlišné vlastnosti, nežli další objevené látky a přinutila mě, pět let po první syntéze, abych vyrobil LSD-25 ještě jednou a předal jej farmakologickému oddělení k dalším testům. Byl to neobvyklý postup, experimentální substance byly zpravidla definitivně staženy z výzkumného programu, jakmile nebyl zájem farmakologů projeven. Nicméně jsem na jaře 1943 opakoval syntézu LSD-25. Stejně jako poprvé i nyní jsem vyrobil pouze několik centigramů látky.

Ve finálním kroku syntézy, během purifikace a krystalizace diethylamidu kyseliny lysergové do tartarické formy (tartarická kyselá sůl), jsem byl donucen další práci přerušit z důvodu neobvyklého úkazu. Následující popis této události cituji ze zprávy, kterou jsem tehdy zaslal Profesoru Stollovi.

Minulý pátek, 16. dubna 1943 jsme byl donucen přerušit své laboratorní práce zhruba v polovině odpoledne a odejít domů, protože jsem pociťoval neobvyklý neklid provázený mírnou závratí. Doma jsem si lehl a upadl do nepříjemného stavu podobnému intoxikaci, projevujícím se extrémně podnětnou představivostí. Když jsem zavřel oči, (denní světlo bylo velmi nepříjemně ostré a jasné), ocitl jsem se ve stavu podobnému snění, projevujícím se nepřetržitým tokem představ fantastických výjevů, zobrazujících se s neobyčejnou intenzitou a projevujících se kaleidoskopickou hrou barev. Po dvou hodinách tento stav zmizel. Celkem vzato se jednalo o pozoruhodný zážitek s rychlým počátkem a velmi neočekávaným průběhem. Zdá se, že byl způsoben nějakými vnějšími toxickými vlivy a dávám je ve spojení s látkou se kterou jsem pracoval, tartrát diethylamidu kyseliny lysergové.

Ale naskýtá se jiná otázka, jak se mi podařilo tuto látku absorbovat? Protože je mi známa toxicita sloučenin námele, vždy puntičkářsky dodržuji bezpečnostní pravidla práce. Mohu bezpečně konstatovat, že jsem se roztoku LSD v průběhu krystalizace dotkl konečkem prstu a tak mohl být zlomek substance absorbován kůží.

Jestliže LSD-25 může skutečně způsobit takou bizarní událost, musí se jednat o sloučeninu nebývalé potence. Zdá se mi, že toto není jediný způsob možného vysvětlení, proto jsem se rozhodl provádět pokusy sám na sobě.

Za dodržování extrémní bezpečnosti jsem začal plánovanou sérii pokusů s daleko menším množstvím látky, nežli bylo množství u kterého jsem předpokládal nějaké účinky, s ohledem na známé účinné dávky námelových alkaloidů a to množstvím 0,25 mg (mg = miligram = tisícina gramu) tartrátu diethylamidu kyseliny lysergové. Citace, uvedená níže, je přepis mého záznamu o prováděných experimentech, tak jak jsem je zaznamenal do svého laboratorního deníku 19. dubna 1943.

Sebeexperiment

19/4/43 16:20 0.5 cc 1/2 procentního vodného roztoku tartrátu diethylamidu orálně = 0.25 mg tartrátu. Rozředěno 10 cc vody. Bez chuti

17:00 Začínají závratě, pociťuji úzkost,vizuální deformace, paralytické symptomy, touha se smát

Doplněno 21/4/43 Domů jsem jel na kole. od 18:00 do 20:00 velmi silná krize.

Zde záznam v mém laboratorním deníku končí, Poslední slova jsem byla schopen napsat pouze s velkým úsilím, ale současně jsem si ověřil, a přesvědčil, že pozoruhodnou událost, která se přihodila předcházející pátek, způsobilo LSD. Změny stavů vnímání byly při tomto pokusu zcela stejného charakteru jako předcházející, ale projevovaly se s daleko větší intenzitou. Pokusím se o srozumitelný popis.

Požádal jsem se svého laboratorního technika, který byl o sebepokusech informován, zdali by mě doprovodil domů. Jeli jsme na kolech, auto nebylo k dispozici, protože za války bylo jejich používání právně omezeno. V průběhu cesty se můj stav hrozně změnil. Vše co jsem viděl kolísalo a bylo pokrouceno, jako když se díváte do křivého zrcadla. Ačkoliv mi můj asistent později říkal, že jsme jeli vcelku rychle, měl jsem pocit, že se nemohu pohnout z místa. Když jsme konečně zdrávi a v pořádku dorazili domů, byl jsem sotva schopen požádat svého kolegu, aby našeho rodinného lékaře a poprosil sousedy o mléko.

Navzdory mému blouznění a pomatenému stavu, jsem byl schopen efektivně uvažovat a zvolil jsem mléko jako nespecifické antidotum otravy.

Protože se závratě a mdloby projevovaly velmi ostře a nemohl jsem se déle udržet na nohách, lehl jsem si na sofa. Mé okolí se okamžitě začalo přetvářet do děsivých podob. Vše v místnosti vířilo a familiárně známé předměty a věci nabývaly groteskně hrozivých tvarů. Nepřetržitě se pohybovaly, jako by byly poháněny nějakým skrytým neklidem. Žena, kterou jsem takřka rozpoznal, mě podala mléko, v průběhu večera, jsem vypil více než dva litry. Nejevila se mi vůbec jako paní R., ale jako zlovolná, vychytralá čarodějnice v barevné škrabošce.

Ještě horší, nežli tyto démonické transformace okolního světa byly proměny které jsem pociťoval uvnitř mého já. Každé použití mé vůle, každý pokus ukončit tento rozpad okolního světa a rozklad mého ega byl provázen zřetelným neúspěchem. Démon, který mě přepadl, se usadil v mém těle, mysli i duši. Vyskočil jsem a zařval, chtěje se osvobodit, ale klesl jsem bezvládně zpět na pohovku. Látka, se kterou jsem chtěl provádět pokusy, mě porazila. Démon opovržlivě ovládl mou vůli. Hrozně jsem se bál, že jsem se zbláznil. Byl jsem vržen do jiného světa, jiného místa, jiné doby. Mé tělo se zdálo být bez života, bez citu, cizí. Byl jsem mrtev? Tenkrát jsem věřil že jsem mimo něj, zřetelně jsem se cítil jako vnější pozorovatel celé tragédie stavu vlastního já. Nemohl jsem takto opustit svou rodinu. (Moje žena a naše tři děti ten den odjeli na návštěvu do Lucernu, k manželčiným rodičům.) Mohly by vůbec pochopit, že přestože jsem neexperimentoval bezmyšlenkovitě a nezodpovědně, ale raději s co největší opatrností, že právě tyto závěry byly nečitelné? Mé obavy a zoufalství zintenzívněly, nejen protože by mladá rodina ztratila svého otce, ale také jsem se děsil představy, že bych opustil svou vědeckou chemickou práci, která pro mě mnoho znamenala, na polovic úspěšné cesty, se slibem dokončení prací, který jsem dal firmě.

Další úvahy nabývaly tvarů, úvah plných hořké ironie, Jestliže bych byl nyní donucen opustit tento svět předčasně, bylo by to protože jsem to byl já, kdo přivedl diethylamid kyseliny lysergové na svět. Když po nějakém čase přijel doktor, vrchol mého malomyslného stavu byl již za mnou. Můj asistent ho informoval o mých sebeexperimentech, já jsem nebyl schopen sestavit kloudnou větu. Zmateně zakroutil hlavou, po mém pokusu vylíčit smrtelné nebezpečí okupující mé tělo. Jeho pozorování nezachytilo jediný nenormální symptom, až na extrémně rozšířené panenky. Puls, krevní tlak, respirace vše bylo v pořádku. Závěrem prohlásil, že nevidí důvod, předepisovat jakýkoliv lék. Místo toho mě přenesl do mé postele u které zůstal hlídat. Pomalu jsem se vracel zpět z bláznivého, nepříbuzného světa do konejšivé každodenní reality. Hororové vize slábly, začal jsem pociťovat štěstí a vděčnost, přirozené vnímání a uvažování se mi navrátilo a začal jsem být přesvědčen, že nebezpečí šílenství je přesvědčivě zažehnáno. Ponenáhlu jsem se mohl těšit bezpříkladnými barvami a hrou tvarů, která umíněně probíhala za mýma zavřenýma očima. Kaleidoskopické, fantastické výjevy se míhaly, přetvářely do pestrobarevných tvarů, sami se otevíraly a zavíraly do kružnic a spirál, explodovaly do tvarů barevných fontán, samostatně se přeskupujících a hybridujících v neustálých záplavách. Velmi nápadným jevem byla transformace každého zvuku jako je zvuk kliky od dveří, nebo projíždějícího automobilu do opticky vnímatelného vjemu. Každý zvuk vytvářel živě proměnlivý obraz s odpovídajícím tvarem a barvami. Pozdě večer se moje žena vrátila z Lucernu. Kdosi ji již informoval po telefonu, že trpím mysterickým rozpadem osobnosti. Okamžitě se vrátila domů a děti zanechala u svých rodičů. Ve chvíli jejího příjezdu jsem byl dostatečně uzdraven, abych ji mohl vyprávět sám co se přihodilo. Vyčerpán jsem usnul.

Následujícího rána jsem se vzbudil zcela zotavený, s čistou hlavou, ačkoliv fyzicky jsem byl stále poněkud unaven. Byl jsem zaplaven pocitem dobra a znovu navráceného života. Když jsem později odcházel zahradou prozářenou sluncem po jarním deštíku, všechno se blyštilo a třpytilo svěžím světlem, jako by byl svět nově stvořen. Po celý den se všechny mé smysly chvěly pod náporem nejvyšší citlivosti .

Tento sebeexperiment prokázal, že LSD-25 je psychoaktivní látkou s mimořádnými schopnostmi a silou. Nebylo mi známo, že by existovala nějaká další látka, která by vyvolávala tak hluboké změny psychiky v tak extrémně nízkém dávkování a která by způsobovala tak dramatické změny v lidském vnímání skutečnosti a našeho prožívání vnějšího a vnitřního světa. Zdá se, že daleko nejdůležitější bylo, že jsem si mohl zapamatovat celou mou LSD inebriaci do každičkého detailu. Tento fakt mohl znamenat pouze jedno, a to, že vjemová funkčnost paměti není narušena ani na vrcholu LSD intoxikace, navzdory hlubokému pocitu rozkladu běžného vnímání světa. Po celé trvání experimentu jsem si uvědomoval svou úlohu v něm samém, ale navzdory uvědomování si svého stavu, jsem nemohl, ačkoliv bych chtěl, setřást ze sebe LSD svět. Vše jsem prožil jako skutečnou realitu, jako alarmující realitu, varující, protože obrazové vjemy okolí, důvěrně známého okolí každodenní reality, byly stále uchovány v paměti pro pozdější srovnání.

Další překvapující aspekt účinků LSD byla jeho schopnost navozovat dalekosáhlé, silné stavy opojení bez následné kocoviny, ale zcela naopak, následující den po požití LSD jsem se cítil, jak již jsem předeslal, velmi dobře jak po psychické, tak i fyzické stránce. Uvědomoval jsem, že LSD, jako nová účinná látka, může být pro tyto vlastnosti využita nejen ve farmakologii, neurologii a hlavně ve psychiatrii, ale že zaujme i zúčastněné specialisty. Tehdy jsem neměl ani podezření, že by tato nová látka, užívaná pod kontrolou lékařské vědy, mohla být zneužita jako inebriant drogovou kulturou. Protože můj sebeexperiment odhalil hrozivé, démonické vlastnosti LSD, poslední věc, kterou jsem mohl předpokládat byl fakt, že by tato látka byla vůbec někdy užívána jako snadno dosažitelná rekreační droga. Zmýlil jsem se, a kromě toho jsem si až mnohem později, po dalším experimentování s jinými pokusnými subjekty, mnohem menšími dávkami a za rozdílných podmínek, uvědomil významnou souvislost mezi LSD opojením a mými zážitky spontánního vizionářství.

Následujícího dne jsem napsal Prof. Stollovi výše citovanou zprávu o mé neobvyklém zážitku s LSD-25 a kopii jsem zaslal také Prof. Rothlinovi, řediteli farmakologického oddělení firmy. Jak jsem očekával, první reakce byly provázeny nevěřícným úžasem. Prof. Stoll, ihned telefonicky volaje z ředitelství, se mě ptal: " Zaručeně jsi se nepřevážil? Je tebou uváděná dávka skutečně korektní?" Profesor Rothlin, který mi také okamžitě volal, položil mi úplně stejnou otázku. Protože jsem látku dávkoval a vážil sám, byl jsem si stoprocentně jist správností uváděných údajů. Přesto jsem jejich oprávněné pochybnosti předpokládal, protože žádná z dosud známých látek podávaná v dávce zlomku miligramu, neprokazovala ani ty nejmenší účinky na lidskou psychiku a existence takového preparátu se zdála být téměř neuvěřitelnou. Sám profesor Rothlin a jeho dva kolegové byli prvními lidmi, kteří opakovali můj pokus, ovšem pouze s jednou třetinou dávky mnou použitou. Ale dokonce i v tomto dávkování byly účinky látky stále neobyčejně působivé a zcela fantastické. Všechny pochybnosti o pravdivosti mých tvrzení byly zamítnuty.

LSD v biologickém výzkumu a experimentech s pokusnými zvířaty

Protože prvé testování, prováděné o pět let dříve, se nezabývalo po prvém pokusu, dalšími účinky substance na laboratorní zvěř, byla po objevu mimořádných psychických účinků látky LSD-25 znovu započata série experimentální preparace a pokusů a to včetně účinků látky na živočichy. Největší měrou se na základních studiích účinků látky na živočichy zabýval Dr. Aurelio Cerletti z farmakologického oddělení firmy pod vedením Profesora Rothlina.

Předtím, než může být nová aktivní látka podrobena systematickým klinickým výzkumům s lidskými subjekty, musí být určeny účinky a vedlejší účinky na rozsáhlých datech farmakologických testů se zvířaty. Tyto pokusy musí stanovit přizpůsobivost organismu, schopnost organismu vylučovat částice sloučeniny a především toleranční hladinu a relativní toxicitu látky. Pokusím se popsat pouze nejzajímavější výsledky testování LSD na živočišných organismech a dalších inteligentních subjektech. Zmínka o výsledcích několika stovek farmakologických pokusů, pokud bych chtěl vymezit všechny dopady základních prací s LSD prováděných v Sandozských laboratořích na okolní svět, by mohla velmi překročit záběr této knihy.

Pokusy prováděné na živočišných subjektech prozradili velmi málo o mentálních alteracích způsobených LSD, protože psychické účinky látek na nižší živočišstvo jsou stěží určitelné a i u mnohem vyšších vývojových stupňů mohou být určeny pouze v podobě mnohem omezených dohadů.

LSD působí především na vyšší a nejvyšší sféry psychiky a intelektuálních funkcí mozku. Je tedy pochopitelné, že specifické účinky LSD mohly být určeny pouze u vyšších živočichů, ovšem přesné stanovení změn psychiky nemohlo být určeno u žádných zvířat, protože i když je možné psychické změny pozorovat, pokusné subjekty nemají možnost tyto změny vyjádřit. Z tohoto důvodu je možno u animálních subjektů rozeznat pouze relativně těžké psychické poruchy, zprostředkované výraznou změnou chování. Velikost užívané účinné dávky byla tedy podstatně vyšší, než efektivní dávka LSD určená pro lidské subjekty a bylo nutno přistoupit k dalším pokusům s vyššími živočichy, jako kočkami, psy a opy.

Zatímco myš intoxikovaná LSD vykazuje pouze motorické poruchy a změny lízacích návyků, kočka, kterou jsem pozorovaly, prokazovala mimo vegetativních symptomů, jako je ježení srsti (piloerekce) a nadměrné slinění i důkazu schopné projevy halucinací. Zvíře strnule zíralo před sebe a místo toho aby zaútočilo na myš, kočka jí nevšímavě opustila, nebo se před ní vyděšeně zastavila. Pozorováním chování psa který byl že pod vlivem LSD byl učiněn závěr, že také halucinuje.

Společnost šimpanzů, které jsme měli v kleci, reagovala velmi citlivě na člena smečky který byl pod vlivem LSD. Ačkoliv pokusné zvíře neprojevovalo žádné změny, celá klec se ocitla ve vřavě, protože intoxikovaný šimpanz přestal respektovat zákony a řádovou hierarchii tlupy.

Z ostatních druhů zvířat, na kterých bylo LSD testováno stojí za zmínku pouze výsledky pozorování akvarijních rybek a pavouků. Intoxikované rybky zaujímaly neobyčejné plavební polohy a pavouci počali spřádat podivné tvary pavučin očividně způsobené vlivem LSD. Při velmi nízkých dávkách měly pavučiny ještě lepší proporce a vlastnosti, než je obvyklé, avšak při vyšší dávce byly pavučiny hanebně upředeny jen v těch nejjednodušších a nejzákladnějších tvarech.

Jak je LSD toxické?

Toxicita LSD může být určena v různých hodnotách, pro různé druhy zvířat. Standardní toxická dávka (STD), neboli střední smrtelná dávka, odpovídá velikosti dávky po jejímž podání 50 % pokusných zvířat zemře. Všeobecně stanovit ji nelze, protože kolísá od jednoho živočišného druhu ke druhému. STD stanovená pro myš odpovídá množství 50-60 mgtkg intravenózně (tzn. 50 až 60 tisícin gramu LSD na kilogram živé váhy injekčně v roztoku do žíly). U krys je STD 16,5 mg/kg (kapky) a u králíka 0,3 mg/kg. Slon, kterému byla podána dávka 0,297 gramu LSD pošel během několika minut. Váha tohoto jedince byla dodatečně zjištěna (5 tun) a odpovídá smrtelné dávce 0,06 mg/kg (0,06 tisícin gramu na kilogram tělesné váhy). Protože tato hodnota mohla být zjištěna pouze jednou, nemohla být zobecněna, ale přinejmenším jsme mohli dojít k závěru, že největší suchozemské zvíře reaguje na LSD velmi citlivě , proto smrtelná dávka pro slona musí být tisíckrát menší než pro myš. Mnoho zvířat, kterým byla podána smrtelná dávka LSD, zemřelo nazástavu dechu. Uvědomění si, že nepatrná dávka substance způsobuje smrt pokusných zvířat, může vzbudit dojem, že LSD je velmi toxickou látkou. Avšak, srovnáme-li zvířecí smrtelnou dávku s účinnou dávkou pro člověka, která odpovídá hodnotám 0,0003 - 0,001 mg/kg (Od 0,0003 do 0,001 tisícin gramu na kilogram tělesné váhy), zjistíme, že LSD je látka s extrémně nízkou toxicitou. Pouze 300 až 600-ti násobek běžné dávky, což odpovídá smrtelné dávce pro králíka, nebo 50000 až 100000-ti násobek běžné dávky, což je ekvivalent smrtelné dávky pro myš, může způsobit fatální důsledky pro lidský organismus. Tato srovnání relativní toxicity LSD, předkládaná jako odhady řádových veličin určených terapeutickými indexy (tzn. porovnáním mezi účinnou a smrtelnou dávkou) jsou, jak připouštím, smysluplné pouze u stejných druhů laboratorních subjektů. A zároveň takovéto srovnání nelze v tomto případě provést, protože smrtelná dávka LSD pro člověka je neznáma. Jak vím, nebyl dosud zveřejněn žádný případ přímé otravy LSD. Množství případů otrav s fatálními důsledky, přičítanými LSD jsou sice uváděny, ale tyto neštěstí, včetně sebevražd, mohou být látce přisuzovány právě z důvodu stavů mentální dezorientace postižených. Nebezpečí LSD nespočívá v toxicitě, ale nepředvídatelnosti psychických účinků látky.

Je tomu již několik let co vědecká literatura a také lživý tisk publikovaly zprávu, že LSD může údajně způsobit poruchy chromozómů nebo jiného genetického materiálu, avšak tento vedlejší účinek byl pozorován pouze v individuálních případech. Následná rozsáhlá šetření, v statisticky významném počtu případů, neprokázaly žádnou souvislost mezi chromozómovými anomáliemi a LSD medikací. Obdobné nesmysly byly publikovány o deformacích fetusu, způsobených LSD. Při experimentech se zvířaty jsme skutečně docílily podáváním extrémně vysokých dávek LSD deformace plodu, ale tuto skutečnost nelze potvrdit pro dávky užívané lidskými bytostmi. Za výše zmíněných podmínek lze prohlásit, že každá neškodná látka způsobuje nějaké poruchy. Přešetření uvedených individuálních případů deformit lidského plodu neprokázalo žádnou souvislost mezi užíváním LSD a těmito poruchami. A jestli skutečně existuje nějaká taková souvislost, může být atraktivní výstrahou pro těch několik miliónů lidí co v současnosti LSD užívá.

Farmakologické vlastnosti LSD

LSD je látka jednoduše vstřebatelná gastrointestinálním traktem. Je tedy zbytečné, až na speciální výjimky, podávat LSD injekčně. Pokusy s radioaktivně označeným LSD, které byly prováděny na myších, prokázaly, že intravenózně podané LSD se velmi rychle rozpadne v krevním oběhu na malé částice, které jsou poté rovnoměrně distribuovány po celém organismu. Neobvykle nízká koncentrace LSD byla objevena v mozku, kde se hromadí v určitých centrech středního mozku odkud hraje svou roli v regulaci emocí. Právě tato zjištění naznačila jak jsou lokalizovány jisté duševní funkce v mozku.

Koncentrace LSD v různých tělesných orgánech dosahuje maximálních hodnot 10 až 15 minut po injekci, poté se opět rychle snižuje. To, že v tenkém střevu dosahuje LSD nejvyšší koncentrace v průběhu dvou hodin je spíše výjimka potvrzující pravidlo. Vylučování LSD je zajišťováno zejména ( až do výše 80%) trávicím ústrojím prostřednictvím jater a žlučníku. Pouze 1 až 10 % vylučované látky existuje jako nezaměnitelné LSD, zbytek je přeměněn v různé přeměněné sloučeniny

Protože psychické účinky LSD přetrvávají i ve chvílích, kdy již není v organismu možné látku detekovat, můžeme se domnívat, že LSD nepůsobí přímo, ale že je spíše spouštěčem určitých biochemických, neurofyziologických a psychických mechanismů, které vyvolají stavy inebriace, které přetrvávají i v případě absence účinné látky.

LSD stimuluje centra sympatetického nervového systému ve středním mozku, která ovlivňují dilataci (rozšiřování) zorniček, zvyšuje tělesnou teplotu a hladinu cukrů v krvi. Jeho stimulační účinky na děložní svalstvo byly již zdůrazněny.

Velmi zajímavou farmakologickou vlastnost LSD objevil Angličan J.H. Gaddun, a to, že LSD je serotoninovým blokátorem. Serotonin je látka, podobná hormonům, nacházející se v různých orgánech teplokrevných živočichů. Koncentrován ve středním mozku, hraje serotonin důležitou roli v šíření impulsů určitými nervy a tedy i v biochemii duševních funkcí. Fakt, že LSD narušuje přirozené funkce serotoninu bylo nějaký čas uváděno jako vysvětlení mechanismu jeho účinků na psychiku. Brzy bylo prokázáno, že další deriváty LSD (jejich chemická struktura byla mírně odlišná), inhibují účinky serotoninu právě tak silně, nebo ještě silněji, než nepřeměněné LSD a přesto nevykazují žádné halucinační schopnosti. Účinek LSD jako serotoninového blokátoru není postačujícím vysvětlením jeho halucinace schopných účinků.

LSD také ovlivňuje neurofyziologické funkce, které jsou spojovány s dopaminem, který je podobně jako serotonin, přirozeně se tvořící hormonální látkou. Mnoho mozkových receptorů dopaminu se při intoxikaci LSD zaktivují, zatímco funkčnost dalších je potlačena.

Přesto není dosud znám biochemický mechanismus prostřednictvím kterého LSD ovlivňuje psychiku. Výzkumy interakce LSD s faktory ovlivňujícími činnost mozku jako jsou serotonin a dopamin, jsou současně příkladem jak LSD může sloužit jako nástroj výzkumu činnosti mozku a jako podklad studia biochemických procesů psychické činnosti.

Chemické modifikace LSD

Když je v rámci farmaceuticko-chemického výzkumu, prostřednictvím izolace drogy z rostlinného nebo živočišného organismu, nebo jako v případě LSD syntetickou výrobou, objeven nový typ účinné látky, pokouší se chemici alterací molekulární struktury látky zhotovit další nové sloučeniny s podobnými a snad i dokonalejšími vlastnostmi, nebo látky s jinými cennými účinky. Tyto procesy nazýváme achemickou modifikací typu účinné látky.

Ročně takto vzniká ve farmakologicko-chemických výzkumných laboratořích přibližně 20 tisíc nových látek a drtivá většina těchto látek jsou přiměřeně modifikované produkty několika typů účinných látek.

Objev skutečně nového typu účinné látky, nové se zřetelem na chemickou strukturu a farmakologické vlastnosti látky, je vzácnou souhrou štěstí.

Brzy po objevu psychických účinků LSD mě byli přiděleny dva spolupracovníci, kteří spolu se mnou prováděli na velmi všeobecném základě práce na chemické modifikaci LSD a další výzkumy na poli námelových alkaloidů. V dalším průzkumu chemického složení námelových alkaloidů, jako druhu peptidů, do kterého spadá ergotamin a alkaloidy ergotoxinové skupiny pokračoval Dr. Theodor Petrzilka. Já, společně s Dr. Franzem Troxlerem jsem vyráběl obrovské množství od LSD chemicky odvozených látek a pokoušeli jsme se proniknout hlouběji do skladby kyseliny lysergové, neboť američtí vědci již navrhli její strukturální vzorec. V roce 1949 se nám podařilo opravit tento vzorec a specifikovat platnou strukturu atomu společného pro všechny námelové alkaloidy včetně LSD.

Výsledky výzkumů peptidických alkaloidů včetně kompletních chemických vzorců těchto sloučenin byly publikovány v roce 1951.

Jejich správnost byla potvrzena úplnou syntézou ergotaminu, která byla uskutečněna o deset let později ve spolupráci se dvěmi mladými spolupracovníky, doktory Albertem J. Freyem a Hansem Ottem.

Další spolupracovník, Dr. Paul A. Stadler byl z velké části zodpovědný za optimalizaci těchto syntetických postupů, tak aby byly použitelné v procesech průmyslové výroby. Technologie syntetické výroby peptidů námelových alkaloidů při které byla užívána kyselina lysergová získávaná ze speciálních kultur námelových hub uchovávaných v nádržích má obrovský ekonomický význam a je užívaná jako výchozí materiál při výrobě léčiv Hyderginu a Dihydergotu.

Nyní se vrátím zpět k chemické modifikaci LSD. Mnoho derivátů LSD bylo zhotoveno, počínaje rokem 1945, ve spolupráci s Dr. Troxlerem, ale žádný neměl větší halucinační schopnosti větší než LSD. Vskutku i ty nejpříbuznější deriváty LSD vykazují, v tomto ohledu, podstatně menší účinky. Existují čtyři rozdílné možnosti prostorového uspořádání atomů v molekule LSD. V technickém názvosloví jsou rozlišovány předponami, vyjádřenými literami D a L. Právě z tohoto důvodu je daleko přesnější označovat LSD, jako diethylamid kyseliny D-lysergové. Podobně jsem též vyrobil a v obdobných sebepokusech ozkoušel další tři prostorově rozdílné formy LSD, diethylamid kyseliny D-izolysergové ( izo-LSD), diethylamid kyseliny L-lysergové (L-LSD) a diethylamid kyseliny L-izolysergové (L-izo-LSD). Poslední tři formy LSD nevykazovaly žádnou psychickou aktivitu do dávky 0,5 mg, která odpovídá dvaceti násobku hodnoty charakteristické účinné dávky LSD.

Sloučenina, velmi úzce spřízněná s LSD, monoetylamid kyseliny lysergové (LAE-23) je látkou etylové skupiny, která vznikne nahrazením přebytečného atomu atomu vodíku LSD ve struktuře diethylamidu vykazuje desetkrát menší psychoaktivní účinky, než LSD. Halucinogenní účinky látky jsou také zřetelně rozdílné a jsou charakterizovány narkotickou složkou. Tento narkotický efekt je ještě více zřetelnější u amidu kyseliny lysergové (LA-111), který vznikne přeskupením obou atomů vodíku ve sloučenině. Narkotické účinky LA- 111 a LAE-32, které jsem objevil při komparativním sebeexperimentu byly následně potvrzeny klinickým výzkumem.

O patnáct let později jsem se s amidy kyseliny lysergové, které jsem vyrobil synteticky v rámci mých výzkumů, setkal jako s účinnou látkou mexické magické drogy ololiuqui. V dalších kapitolách se budu tímto neočekávaným objevem zabývat mnohem podrobněji.

Určité závěry o chemických modifikacích LSD učinily až lékařské výzkumy: LSD deriváty jsou obdařeny slabými, jestli vůbec nějakými halucinogenními vlastnostmi, ale místo toho byly odhaleny další vlastnosti LSD, rozšiřující možnosti jeho využití. Protože je LSD blokátorem neurotransmitteru serotoninu, (viz kapitola o farmakologických vlastnostech LSD), který hraje velkou roli v alergicko-zánětlivých procesech a též při zrodu migrény, jsou látky blokující serotonin velmi významné pro lékařská bádání. Pátrali jsem tudíž po derivátech LSD bez halucinogenních účinků, ale s velkými schopnostmi blokovat serotonin. První takovou látku jsme odhalili v bromo-LSD, která je známa v lékařsko-biologické vědě pod designací BOL-148.

V průběhu našich výzkumů serotoninových antagonistů zhotovil Dr. Troxler množství daleko silnějších a o mnoho více účinnějších látek. Nejúčinnější z nich se ujala na farmakologickém trhu jako lék na migrénu, pod obchodním názvem Deseril, nebo pro anglicky mluvící země, Sansert.


Vloženo: 4.03.2007

KOMENTÁŘE

počet komentářů: 11
poslední: 7.03.2009 18:13

SOUVISEJÍCÍ STRÁNKY


Přihlášení

Login:
Heslo:

K zamyšlení

V dýchání najdete překrásné věci. Na vše se můžete podívat. Jen to pozorovat, na nic nemyslit. (František Drtikol)
- zkuste štěstí a seznamte se!
- meditace, přednášky, semináře
- Praha, Brno i další místa v ČR
- prodej nebo darování tibetské houby
- nabídka knih na prodej
- nabídka spolubydlení
- prostory pro různé akce


Astrologie: Narození vers. poč..
komentářů: 10, poslední: 15.10.2017
Různé pohledy na tzv. léčitels..
komentářů: 7, poslední: 13.10.2017
Vícebarevné stromy na podzim?
komentářů: 2, poslední: 7.10.2017
Meditace - odkazy, myšlenky, z..
komentářů: 2, poslední: 1.10.2017

Duchovní, či jinak zajímavé fi..
komentářů: 250, poslední: 13.10.2017
Hypnóza - praktické historky
komentářů: 2, poslední: 13.10.2017
Přátelství, osobní setkání, sp..
komentářů: 3, poslední: 10.10.2017
Burčák - taky si rádi dáváte?
komentářů: 4, poslední: 8.10.2017
Derealizace / depersonalizace
komentářů: 2, poslední: 6.10.2017
Muka
komentářů: 22, poslední: 3.10.2017


Anketa

Jste muž nebo žena?
-> ->
Celkem hlasovalo: 4930

Copyright © 2007-2017: Všechna práva vyhrazena | Mapa stránek | Přidávání článků | Diskuzní fórum | Seznamka HARMONIE | Kontakt | RSS 2.0