Petr Pavlík - Přednáška o Vipassaně

sestavil: Petr Pavlík
http://www.lampa.cz

Vítám vás na dalším z pořadů cyklu "Buddhistické večery", dneska to bude o meditaci. Můžeme si tentokrát dovolit trošku zvednout laťku, protože většina z vás už ví, co je to meditovat, nejspíš už prošla prvním obdobím, kdy se zjišťuje, o co vlastně jde, takže ta dnešní přednáška už nebude prodírání džunglí, ale procházka čistými uhrabanými cestičkami v lázeňském parku. Nebo ještě ne? Uvidíme.

Jsem taky moc rád, že jste u toho tak dlouho vydrželi, protože u buddhistů se dává málo nebo dokonce vůbec nic, ačkoliv zatím si každý odsud vždycky něco odnesl.

Přát dobré

přednáška o VipassaněNež ale vůbec začneme, měli bychom přece jen tu naši roztoulanou dušičku dostat do trochu hřejivějšího stavu, protože už od rána je venku ošklivě a někdo nám třeba šlápl v tramvaji na nohu, no a odpoledne už bylo úplně šeredně a celý den vypadá tak nějak strašně březnově a studeně a mokře a my se cítíme taky tak, a to se sem vůbec nehodí.

To mě učil jeden buddhistický mnich, takový dlouhý a hubený a s holou hlavou, který říkal

"Víš, Peter, to já si vždycky představím, že ležím tam u nás doma v Kalifornii na pláži. A jak si tam pěkně ležíš a jak si krásně šplouchá to moře, jak si ten Pacifik povídá, a teďka do toho sluníčko svrchu, takhle pěkně, a jak ti to hezky prohřívá kůži, tak si ležíš a ležíš… zkus si to."

Říkám: Hm, zkusím to, no dobře.

A svolil jsem k tomu, a to bylo správně. Celý den jsem pak byl jako vyměněný.

Abychom si tu naši meditaci úplně nepokazili, musíme nejprve připustit, že už JE nám vlastně dobře. Úplně skvěle a báječně. Podobně, jako když si ležíme na té pláži a je pohoda. A svítí nám sluníčko, všude okolo záplava světla. Možná, že vás napadne slunce v duši, to jste třeba slyšeli z televize. Tak to je ono, právě to. Prostě JE dobře.

A člověk se pomaloučku hezky rozšiřuje a to jeho “dobře”, které si nosí v sobě, to se taky tak nějak s ním pomaloučku hezky rozšiřuje a ono mu to pěkně prolézá do rukou, a taky do nohou, kliďánko, a do celého člověka, v pohodě, až na tu zem, na které leží, takhle si to pěkně představuje, jenomže pak už to není nějaká představa, ono se to pak samo opravdu stane. A člověka uvnitř to tak radostně a mile hřeje a je báječně.

Ono se to samo stane… Tak mě napadá, vlastně “samo od sebe”, to je to vůbec nejlepší, co jde: když všecko jde samo od sebe. To je to samé, jako že je dobře. Pamatujte si to, prosím: samo od sebe.

A když se člověk dál nebrání, tak mu přijde, že by to byla vlastně škoda, kdyby jenom JEMU bylo takhle dobře.

A zase samo od sebe, aniž by se do něčeho nutil, nebo to dělal podle nějakého vzoru, aniž by vůbec cokoli musel, tak mu sama od sebe přijde myšlenka: ať taky druhým je dobře, vždyť on není na světě sám, to by mu jinak bylo moc smutno, kdyby zůstal na světě docela sám.

A tak přeje to samé všem ostatním: aby všem ostatním bylo taky dobře.

A z celého srdce všem ostatním přeje, aby jim bylo taky tak pěkně jako jemu, aby byli spokojení a šťastní,aby jim nic nechybělo.

Ono to dopadne, jako když se vzedme veliká vlna “tady je dobře”, a taková obrovská vlna samozřejmě vyvolá odrazy do všech stran, a jako ozvěna se nám to naše “dobře” od všech ostatních vln pěkně vrací. Protože jsme přáli ostatním dobré, tak zase nazpátek se stane, že nám je pak ještě o hodně víc dobře, a to už potom stojí za to, to už je koncert, to je krása. Protože my tady všichni, nejen v tomto sále, ale na celém světě, my nejsme jednotlivé figurky na šachovnici, ale mezi námi je ještě něco navíc, je to celé spojené. To je důvod přát všem ostatním, aby jim bylo taky takhle dobře.

To, že člověku by mělo být dobře, je dokonce přirozené. Vždycky když se ráno probudím, a když se mi daří, (taky se nedaří, stane se…), tak mi dělá radost, že docela obyčejně dýchám. Někomu se to možná zdá zvláštní, ale je to moc dobrá věc, když člověk spojuje pocit radosti s vlastním dechem. Skutečně: Člověk se pěkně nadechne a pěkně vydechne a to udělá párkrát za sebou, a když se to trošičku naučí, tak už mu jenom samotné dýchání přináší pocit radosti, a to je v pořádku, protože potom je taky přirozeně zdravý.

Víte, mezi námi, oni všichni ti doktoři a léčitelé a obchodníci s bylinkami a zázračnými vodičkami a vitamíny a dietami a knížkami o tom všem, ti by přišli pěkně zkrátka, kdyby si lidi věřili a měli rádi svůj dech. Něco by jim sice zbylo, nějak by se ještě uživili, ono se občas musí být trochu nemocný, abychom se toho nelekli a příště to nebylo něco horšího, ale ten základ, že je to v člověku přirozeně správně od začátku, o to se můžeme opravdu postarat sami.

Že to funguje, zkuste si to doma, nebo raději teď hned, na místě, to je to nejlepší, že skutečně takové pěkné nadechnutí a vydechnutí, no, …. je to ono. Skutečně, to nemá chybu. Tak to má být, tak je to prostě správné. Člověk se nesmí bát sám sebe nebo si říkat že tohle tělo tady, to je pouhá nádoba na dušičku, to že je na obtíž, a že to pohodlně obejdeme meditací.

Naopak! To tady co je, to je moc prima věc, a bez toho žádná meditace nikdy nikomu nepůjde. To se dá podepsat. Tohle tady musí být taky v pořádku. Jak se dobře a vědomě dýchne, tak to je základ.

Pěkným příkladem jsou někteří tibetští lámové, ta energie z nich přímo čiší, oni mají takovou tlustou holou hlavu a býčí šíji, nic a pak hned ramena, to on si ten láma takhle jde a mmmmmmmm, takhle dělá, a ta nálada z něj vyzařuje přes celou chodbu, ty vlny pohody, jak je pěkně nabitý tou silou a samozřejmou radostí a pocitem spokojenosti, přejde kolem vás, a jak se vrací, tak a znova to samé a člověk si říká: no vida, tomu to dneska jde, ten si pěkně dejchá.

Hm, dejchá si, dejchá…

A ono toho vlastně o mnoho víc už potřeba není. Člověk přeje dobré druhým a sám se pak cítí dobře a už mu toho k hledání zbývá o hodně méně.

Tak to bylo jenom na začátek, abychom se trošku dostali do radostnější a optimistické nálady, když venku je šeredně. Vidíte, i mně samotnému to pomohlo. Cestou jsem musel kličkovat v dopravní tlačenici a pak nešlo nikde zaparkovat, a přece tu nějakým zázrakem stojím a zase nám všechno jde. Tak můžeme pokračovat.

Proč se medituje

Taková první otázka, kterou by si měl každý položit, a to dokonce několikrát, je: proč se vlastně medituje. Někdo třeba řekne, že to dělají ostatní, nebo kamarád, nebo že se tím něčeho dosáhne, ale tomu nevěřte. Musíme si zjistit sami, zda to vůbec k něčemu vede nebo jestli si to jenom namlouváme.

Sám se přiznám, že jsem po mnoho let meditoval spíš proto, že jsem pouze věřil, že je to k něčemu dobré. Úplně špatné to sice nebylo, to bych s tím býval jinak praštil.

Ale vy sami, zkuste se na to podívat: dobře, tak teďka se tomu třeba věnuje půlhodina nebo hodina, ale k čemu to celé bylo? Co se vlastně stalo? Bylo to proto, že mi někdo řekl, že to má být tak a tak, nebo se mi to opravdu líbilo? Pokud jste jenom napodobovali, co vám někdo řekl, tak to příště zkuste nějak jinak, po vašem.

Protože to správné řešení je, aby se nám to skutečně líbilo. Ne našim povrchním názorům, ale těm správným nám hluboko vevnitř, které je nemožné podvést.

Meditace je totiž děsně fajnová věc. A kdo zjistí, že ho to nějak netěší, nebo že se to musí, nebo že se mu to nezdá, nebo že mu támhle někdo říká, aby byl takový, jaký by měl být, tak to je hrozná škoda, to je zbytečné trápení.

Proto ještě jednou: meditace by měla prostě být prima, měla by se nám docela obyčejně líbit. Víte proč? No přece, aby se nám z toho SAMO chtělo meditovat příště. Nabízí se samozřejmě otázka: dobře, jak to pořád dělat, aby to bylo prima?... No tak, napovězte, jak to udělat?

Vzpomínám si, když jsem byl malý, tak jsem si musel povinně čistit zuby. Tekla tenkrát jen studená voda a v koupelně se bimbala slabá žlutá žárovka a bylo tam nevlídně a chtělo se mi honem utéci. Ještě než jsem strčil kartáček do pusy, už jsem byl v duchu pryč z té koupelny, aby to nemuselo být.

Ale když si vyčistím zuby dneska, tak mám prostě najednou pocit, že v té puse je správně. Že je to dobře, jak jsou hezky vyčištěné, že mi nesmrdí z pusy, prostě najednou z toho mám dobrý pocit. Vzal jsem to za své a dělám to rád. Je to úplně totéž, jako když jsem byl malý, a přitom to není totéž. Tak stejný je rozdíl mezi špatnou a dobrou meditací.

Nebo si třeba vezměte, když se leze na nějakou horu. Kdyby byl člověk na vojně a na tu horu musel, tak na sebe nechá řvát a pořád se bude ohlížet zpátky, jak by to šlo ošidit. Na zádech samopal a plnou polní, na sobě maskáče a se spoustou podobných nešťastníků by se musel drápat do té hrozné výšky, každou chvíli se dá spadnout, no hrůza pomyslet.

Jenže naopak, když si tentýž člověk oblíkne těžké pohorky a tlusté červené ponožky a helmu a na zádech má baťoh se spoustou konzerv a skob, na nohou stoupací železa a místo samopalu cepín, všecko dvakrát těžší než ten voják, tak tam vyběhne jako kamzík. Jak to? Protože se mu to líbí, dělá mu to radost. A to není špatná věc. To je dobře. Člověk má mít radost a mají se mu věci líbit. A meditace ho má určitě těšit.

Ale nebudu vás napínat s tou meditací, jak na to. Jak to tedy vlastně udělat? Ono je to trošičku jako to Malý princ dělal s tou lišku: ono se to nesmí vyplašit. To je jedna věc. A druhá věc je, že pokud se to nevyplaší, tak je to dobré už samo od sebe. To je takové malinkaté tajemstvíčko. ... že už první nepatrné krůčky v meditaci znamenají velmi spokojený a radostný stav, který není z “nějakého něčeho”, že by se něco muselo, ale proto, jak jsme říkali na začátku, že se člověku udělá dobře. Samo!

Jak si poradit se svým tělem

Jak už jsme říkali s tím dýcháním, tak skutečně velmi dobrý životní pocit je spojený s dobrým dýcháním. A to se táhne tak nenápadně a tak hluboko, že se to promítne až do myšlení a ještě dál, někam do těch našich strašně starých mozků, co máme ještě po ještěrkách. Tam se to všecko pěkně dostane.

Tak. Jenže vy možná najdete v klasických knihách o józe nebo esoterice takové tvrzení jako: Nejsem toto tělo. Co s tím teď? Bych byl moc rád, kdybyste si s tím dokázali poradit. Protože kdo se dostane přes tenhle problém, tak už má hodně vyhráno. To je pochopitelné – jen podívejte, toto tělo tady, to je pěkně těžký problém, váží si nějakých sedmdesát kilo, to není jen tak, to není peříčko, že. Tak co s tím? To, co jsme říkali na začátku: nekopírovat nic doslova, “já už to mám, to jsem pašák”, ale pěkně sklonit hlavu a nechat si trpělivě dojít, co je za tím, protože vevnitř to všecko víme, jenom to neumíme pustit ven.

Představte si, že si to někdo přečte, zalíbí se mu to a vezme to úplně doslova: Tak, dámy a pánové, já odedneška nejsem tímto tělem. Co se pak může stát? Docela smutná věc. Ten negativní vztah k tělu, který se mu z toho hodil, u něj může postupně přerůst až k averzi, a to jenom proto, že to JEMU nějak překáží v meditování nebo v samádhi nebo v osvícení, můžete si vybrat.

Uvědomte si, že právě díky tomu se tady pak zdůrazní nějaké já, kterému tohle tělo překáží. To “já” bývá většinou takový skřítek, který se kouká tadyhle odněkud za našima očima, takový pilot, který pořád dohlíží a všecko řídí a komanduje: tadyto poslouchat, tadyto neposlouchat, z tohohle mám prospěch, na tomhle nevydělám. Pánové to mívají víc v hlavě, dámy to mívají spíš někde u srdíčka.

A ten skřítek pořád říká: JÁ to řídím, tak, a teď mě bude všecko pěkně poslouchat. Tady, tohle tělo, to mě bude taky pěkně poslouchat. A když ne, JÁ mu ukážu. No a to je vtipně zamaskovaná diktatura, ne? Prostě nějaký kousek mozkové kůry si najednou vzpomene, že ho bude za všech okolností všecko poslouchat - něco, o čem prohlásí, že to není on. To je hodně bolavé. Tím se vytváří velmi ostrá hranice něčeho nadřazeného a něčeho, co ho má poslechnout.

Proto říci tvrdým způsobem: já nejsem tělo, to může být dost nešťastná věc, protože pak člověk, aniž ví jak, to tělo začne nenávidět, začne ho nemít rád. A místo toho, aby se dostal k nějakému míru, o který mu původně šlo, je na nejlepší cestě vypěstovat si citovou averzi, že tělo je něco horšího než duše. To se stávalo běžně třeba u křesťanů v klášterech, kde se mrskali a ten svůj “výplod ďábla” všelijak trápili.

Jenže ono to naštěstí funguje i naopak: Když se naučíme, aby naše zatím příliš důležitá mozková kůra měla zase to ostatní pěkně ráda, aby se to celé mělo rádo, trvale a samo od sebe, tak nikoho ani ve snu nenapadne, aby o něčem říkal, jestli to je nebo není já. Je tady tělo a je to úžasný přírodní výtvor, hodný obdivu, a zásadní podmínka našeho života. Je to zkrátka zázračná věc.

Nedělat zbytečné rozdíly, to je moc důležitá věc, aby nám šla meditace. Když bude v člověku někde něco zašprajcovaného, když tam bude něco čnít nebo tam bude nějaká ostrá čára, taková hranice: tady to je tak, to má být, ale tady to už zas ne, honem pryč s tím, tak potom ta meditace většinou dopadne podle toho.

Pokud si vzpomenete na psychology, tak ti tomu říkají problém masky a stínu. Maska je to, jaký bych já měl být, a stín je potom to, jaký nechci, abych byl. V tomhle případě je ta maska to nadřazené já, a to tělo je to, co to nadřazené já musí poslouchat. Ale nejenom tělo, to nadřazené já musí taky poslouchat myšlenky, na ty se šlápne, aby nebyly, jak jinak, případně nějaké ty citové vztahy, ty se pěkně pomlátí a bude tady pořádek a bude se meditovat.

No, takhle to může jít třeba pět minut. Možná deset minut, to je doba, kdy se to dá holým násilím vydržet... u někoho možná i čtyřicet let, když zatne zuby. Ale pak to vždycky musí prasknout, to jinak nejde, pak to dopadne špatně.

Takže ještě jednou - pokud někdo řekne: Nejsem toto tělo, tak on to možná myslí dobře, u něj mohla být připoutanost k tělu tak veliká, že mu to dlouho pomáhalo, přesto vy sami si dejte pozor, ať si to nepřenesete tak, aby z toho ve vás vznikl rozpor a averze k vám samým. Zkrátíte si tím cestu o veliký kus.

Ten chyták je totiž v tom, že když nedáme pozor a řekneme “Nejsem toto”, tak si uděláme čáru a za ní se samo objeví “Zato jsem tohle, něco lepšího!”. A ta čára nás potom v duši tlačí. Už jsme si tu jednou povídali o hranicích a řekli jsme si, že každá hranice je potenciálním bojištěm, v dějinách i v nás, a tohle je právě jedna z nich..

Berlínská zeď

Vidíte, tady jsem si přinesl různé rekvizity, jednu takovou malinkou. Ukazoval jsem to tady už někdy? Ještě ne, jak vidím, dobře. Takže zkuste hádat, co to je, já budu napovídat. Tak. Správně, je to kamínek. Kdo ho zdálky nevidí, tak má takovou zrnitou strukturu. Má něco společného s hranicí.... Ta byla zrušena někdy před devíti nebo deseti lety, kdo si vzpomene?

Ano, správně, Berlínská zeď. To když jsem pomáhal rozbíjet Berlínskou zeď, tenkrát jsem si taky několikrát s radostí praštil. Byl to úžasný pocit: Byla tam tlačenice, spousta lidí, a kdyby se jim řeklo, že to do zítřka musí dolů, tak utečou, jenže oni řezali do betonu s děsnou vervou, aby ta ostuda konečně zmizela. To bylo neuvěřitelné, to nadšení.

Tak stejně s takovou vervou se můžete pustit do hranic, které jsou ve vás. Ono vám to hrozně moc pomůže. Spousta lidí se ptá, jak je to s tím poznáním nebo s tím osvobozením. Tak si to ukážeme na téhle hranici. Co se vlastně stane?

Nakreslíme si ten Berlín na tabuli. Podívejte: Tady máme diktaturu, tenhle kus si říká Hlavní město DDR. Ten druhý je obklíčený. Nalevo bydlí Němci, napravo bydlí taky Němci. Nalevo stojí baráky, napravo stojí taky baráky. Nalevo jezdí S-Bahn, napravo jezdí S-Bahn. A celému se tomu říkalo jak? Berlín.

Pak tu nesmyslnou hranici zbourali. A jak to vypadá teď: Nalevo bydlí Němci, napravo bydlí taky Němci. Nalevo stojí baráky, napravo stojí zase baráky. Kolem dokolečka teď jezdí ten samý S-Bahn. A celé se tomu říká jak? Zase Berlín!

Tak jaký je rozdíl? Jenom v té hranici. Jenže ta už vážně nikomu nechybí. Tak úplně stejné je to s člověkem. Tady je - vezmeme to ještě jednou - druhý Berlín. Jeden je s hranicí, druhý je bez ní. Ten první je člověk, který dosud hledá, a ten druhý to už našel. A jediný rozdíl je, že ten první má v sobě nějakou úplně zbytečnou hranici, o kterou sám vlastně nestojí! A když ji zbourá, tak bude zase ten samý: nalevo hlava, napravo taky hlava. Nalevo myšlenky, napravo taky myšlenky. Zase tam budou úplně stejné myšlenky, možná trochu lepší, ale zase jen myšlenky.

Jenom ta hranice "já jsem tohle a já tohle nejsem", ta už tam pak vážně není.

Tu a tam se přesto vytvoří taková pomyslná čára. Když mi někdo řekne "Petře", tak se musím obrátit, abych poznal, který jsem, že, to by jinak nešlo. Jenomže dokud mi nikdo Petře neřekne, tak to potřeba není! I u nás máme přece Prahu západ a Prahu východ, ale nestojí mezi nimi policajti a nestřílí se. Všichni vědí, že je to jenom zdánlivá hranice pro pořádek. A tak si žijeme v míru a je nám dobře.

Cesta vyprázdnění mysli a cesta smazání hranic

A teď jak na ty hranice. Jak vlastně dobře meditovat. Tak první možnost je, že se rozhodneme ty hranice nějakým způsobem bourat. Nazveme to "Cesta smazání hranic". To člověk tu hranici v sobě rozpozná a pak ji hezky zahladí, zarovná, aby v něm nic nevyčnívalo. To, co stálo dřív proti sobě, se v něm smíří. Na to ani nejsou potřeba kladiva a svaly, ono to je to mnohem lepší zahladit mírně a laskavě, vždyť naše dušička přece není z betonu, ale z hodně choulostivého a zranitelného materiálu. Hlavně aby netekla krev, to by nebylo dobré. Pamatujte si, spíš zahlazovat než roztloukat.

Ale ne každému tohle jde, smířit se s tím, jak věci jsou. Pro ně je ta druhá cesta, a ta jde spíš dovnitř. Té se říká cesta vyprázdnění mysli. Představte si to:

Smazání hranic znamenalo, že se v mysli nechají všecky myšlenky, tak jak tam jsou: to co vám všecko vadí v meditaci, to tam zůstane, nechá se to být, úplně. Jenom se mezi tím nedělají ty zbytečné čáry, které by pak způsobily: já jsem to, já nejsem tohle.

Naopak vyprázdnění mysli znamená, že se přece jen nějaká ta čára nejdřív udělá, ale od ní se hned zaleze hezky hluboko dovnitř a ono se to jakoby okolo vás vyprázdní. To jako kdybyste za diktatury ve Východním Berlíně pěkně zalezli do křesla u kamen a všechny ty baráky a ostnatý drát a policajty nechali jednoduše stát venku. Budete světlým ostrůvkem míru a pokoje uprostřed zmatku a nenávisti.

Cesta vyprázdnění mysli se může zdát na prvý pohled zvláštní, ale kupodivu mnoha lidem velmi dobře vyhovuje. Přednášel o ní například už počátkem sedmdesátých let pan doktor Tomáš, pod řadou různých názvů, ale princip byl tentýž. Šlo o vnitřní koncentraci, kterou se vlastně ty zbytečné hranice odstěhují mimo naši pozornost, kde už nejsou vidět, a postupně tam dožijí, když se nebudou podporovat. Všem to vřele doporučuji, navíc budete mít dobré srovnání s vipassanou, která má blíž k principu smazání hranic, to znamená žít od samého začátku cesty se vším najednou, tak jak to je.

Tak si to pěkně zopakujeme: říkali jsme si, proč se vůbec medituje. Je potřeba, aby se nám to líbilo, proto se medituje, protože to je prima. Pak jsme si říkali: ano, a je k tomu potřeba, aby se člověk dobře cítil. Je správné, aby bylo dobře i našemu tělu a aby nám to taky moc pěkně dýchalo. Důležitá věc do meditace. A pak jsme si říkali, jak je to s hranicemi, že pokud se nám něco nelíbí, tak si tam uděláme čáru, a ta čára nám potom v meditaci překáží, protože na ni pak už většinou nemůžeme, ona ztvrdne a nepustí nás dál.

Potom jsme probírali ty dva způsoby: buďto ty hranice hezky smazat, anebo se stáhnout tam, kde už nevadí.

A teď dál. Potřebujete asi podrobnější návod, jak ty hranice smazat. Začátek jsme už říkali: určitě ne mlátit palicí do zdi, zato ten elán ano, ten se hodí. A také už víme, že nejlepším lékem je odpuštění. Ty hranice se prostě mažou tím, že si obě strany odpustí. Třeba hranice mezi křesťany a mohamedány, jak ta jednou zanikne? Přece tím, že si potřepou rukou, poplácají se po zádech, jsi fešák, ty taky, samozřejmě, i s tím turbanem jsi prima, ty taky i s tou kapucou, a mají se už rádi.

Tak stejným způsobem taky v nás zmizí konflikty, když dokážeme odpustit nejen druhým, ale i sobě samým. Člověk si přizná: tak dobře, nejspíš jsem mezi lidmi nemožný, to bude fakt, ale nakonec, menší plešatý pán, když to zahraji dobře, tak to snad vydrží. Mindrák zmizí.

Třeba já neumím zpívat. Krákám jako vrána. Sice jsem jednou, to už jsem říkal, chtěl založit pěvecký sbor Osada havranů, ale nemělo to moc velký ohlas. A tak jsem se s tím smířil, no přece kvůli tomu nebudu skákat do studny, když se mi pletou noty. Teď mám dvě možnosti: buďto mě vyženou, nebo to se mnou vydrží. Tak když se zpívá, tak se poslouchám, opatrně se koukám okolo, co kdo na to, pak trošku přidám, a ještě, a zase uberu, a ono se to pak nějak ztratí a je to dobré. A je to.

Tak takhle se mažou hranice. Takhle mizí v člověku mindráky. On si to uvědomí, jaký je, co je doopravdy, holou pravdu, a teprve nad ní pak může mávnout rukou a je to dobré. Většina těch hranic, těch nejostřejších a nejbolavějších, ty v nás vznikly, když nám někdo v mládí citově ublížil. To jsou hodně bolavé věci a moc hluboko v člověku a ty se pak odpouštějí moc těžko. Často už to nestihneme odpustit tomu, kdo nám to udělal, ale pokud se odpustí podobným lidem, kteří udělali nějakou podobnou věc, když se to promítne do podobných vztahů, tak ono to potom povolí nepřímo i tam, kde se to původně stalo.

Na to, aby si člověk vzpomenul, co mu kdy kdo v mládí udělal, nemusí jít nikam daleko, a vůbec ne až k psychologům, už na tom vydělávají dost. Stačí, když to samé znovu prožije v současných situacích, vědomě a pozorně. Pak totiž nastane ten samý účinek, jako kdyby se vrátil do dětství k původnímu traumatu.

Ty hranice potom v té dušičce postupně povolí, ono se to tam hezky uhladí a vyrovná a je dobře.

Strach v meditaci

Pak je tady další věc, co v meditaci hodně vadí, a to je strach a úzkost. Mnoho lidí se zastaví na určitém stupni nebo v určité fázi nebo se do toho vůbec nedá, protože se najednou začne bát. V lepším případě o svém strachu vědí, v horším chytnou jakousi úzkost, o které vůbec ani nevědí, pouze jim to je nepříjemné. To je tím, že se v člověku bojí jeho méně vědomé části, ty naše staré mozky, na které moc nevidíme. Pak se stane, že to, co si myslí, že je řídí, a co si říká “já” je z toho strašně zmatené. Nic se neděje a přesto je zle! To je úzkost.... Tak honem pryč, pustíme si televizi a pěkně to odložíme. Jenomže to nic neřeší.

Jak tedy na to? Co si počít, když při meditaci vznikne v člověku najednou strach nebo úzkost, co s tím? Už jsme si řekli na začátku, že člověku při meditaci má být prima. Už už tomu začal věřit, tak si pěkně sedne, a najednou místo klidu a pohody tady máme strach a úzkost. A přitom k tomu na první pohled není žádný důvod.

Až tady bude ctihodný Ottama, někdy v červnu, tak ten vám dokonce řekne, že barmský způsob meditace přímo vede jedním stavem, kde přichází strašná úzkost. Pravda je, že někdo to prožívá naplno, jiný jen v náznaku. Ale že tím člověk nějak vždycky projde, ať už tak či jinak, to je správně.

Tak co s tím? První, co se musí udělat, je všimnout si toho. Zase, to je pořád ten samý recept, to si prosím vás někam zapište: za prvé – všimnout si. Vždycky a všeho. Nekoukat pryč, nezahazovat to, neodstrkovat, ale všimnout si. Přiznat: ano, je to tak. Ano, teď je to hrozné, já se bojím. Dělejte něco, lidi, já se děsně bojím. Všimnout si toho.

Dobře. Tak si toho člověk všimne. A co dál? To je jednoduché. Ještě víc si všimnout! A tak se ještě víc podívá: Aha. No tak když se tedy bojím, odněkud to muselo přijít. Tak se na chvíli meditace nechá, třeba se jde něco spravit nebo uklidit, aha, ono se nám to už nebojí. Tak ono to bude takhle: někdy se to bojí a někdy se to zase nebojí.

Klasický buddhista, ten by řekl: "Ano, mniši, je tady přicházení a odcházení. Mnichův strach přichází a mnichův strach odchází".

To je hezké, ale co s tím, že? Podívejte, tady sedím v meditaci, sedím, sedím, a najednou se to začne bát. Co mám udělat? Všimnout si toho: Tady se někde něco bojí. A pak se člověk moc opatrně dál kouká, nijak do toho nešťourá, to by bylo špatně, to by se bál ještě víc - aha, ale proč se to vlastně bojí?

Možná že tady není správné prozradit řešení, ale bývá vždycky stejné. Většinou to je tak, že se člověk bojí něčeho pustit.

Tak si vzpomínám, jednou jsem byl v Tatrách, a tam jsou dva Ledové štíty, Malý a Velký. Cestou na ten Velký je kamenná lávka, dvacet dva metrů, takový uzounký hřebínek, říkají tomu tam Ladový kóň. A ten kůň se musí přelézt po hřbetě, pěkně obkročmo, nalevo šílená šluchta, napravo dole v Polsku se pasou ovečky, strašně hluboko, ani nekoukat. Člověk to zná z průvodce, už to má rozmyšlené, kde se chytí a jak na to, jenže jak přijde blíž, tak najednou ztuhne: malér, ono to je tady, už teď, už se to nedá odložit, to je hrozný. Já už tam teď musím. A v tu chvilku se rozpoutá čirá hrůza. Já teď musím lézt a ono se fakt může spadnout. Třeba mi ujede noha a v tu ránu jsem dole na kousky a konec.

No tak co se dá dělat? Chvíli počkat a nějak se s tím vyrovnat. Co jinak. Tak buď to přelezu nebo se s ostudou vrátím. Vůbec nejhorší je zůstat sedět uprostřed na šutru, držet se jako klíště a ani tam, ani nazpátek. Musí se dál. Tak se člověk jednou rukou pustí a kouká se jen před sebe. Žádná opora, nalevo jen nebe, napravo jen nebe, a celý horizont se hýbe, děsné. To je ten vůbec největší strach, ztratit oporu. Pak se pustí druhou rukou a je to. Za chvíli je na druhé straně, ani neví jak.

Myslím, že něco můžu prozradit, že to není zase tak velké tajemství, takové malé kouzlo. Sice ono když opravdu jde do tuhého, tak jsou stejně všechny návody k ničemu, ale přesto poslouchejte.

To kouzlo, které osvobozuje, spočívá v samotném uvědomění: aha, ono se to vlastně bojí jenom proto, že by to ztratilo oporu. A to pouhé uvědomění, to samo má úžasnou moc, to je to pravé kouzlo. Určitě vás překvapí, jak spolehlivě to funguje. A váš strach je najednou poloviční, příště čtvrtinový a pak ještě menší.

Někdy si to sami zkuste a uvidíte, jak to pouhé uvědomění, že se vlastně nic jiného neděje, než že se bojíte pustit, způsobí, že se tím najednou vlastně pustíte. To se vám většinou několikrát opakuje v sériích za sebou: že se člověk pustí, a ještě víc pustí a ještě něčeho dalšího se pustí. Většinou se nepustí každý najednou všeho. Ale jak to dokázal poprvé, tak je z toho veliká radost a osvobozující pocit:

“Aha, ono to jde bez toho, to je prima! Sláva, ono jde myslet, a nemusí se říkat pořád "já myslím", no to je něco, to je krásné!”

A najednou všechno jde. Tak to je to kouzlo. Uvědomit si svůj strach.

Tak si to zopakujeme: Pokud meditace radostná není a důvodem je, že je tam strach, je to většinou strach z toho, že se bojíme něco pustit. Dobře, člověk si toho všimne, ano, je to tak, přizná si to, neutíká od toho a uvědomí si to: vážně, je to tak, je tu strach, protože se něčeho křečovitě držím. Dobře. A to uvědomění samotné stačí, pomaloučku to povoluje. Zkuste si to teď na chvilinku, malinko, jen tak cvičně, nebude to dlouhé, jenom chvilinku, jen tak se podívat, chviličku si zadýcháme, ale jemně, ne aby nám to tam někdo hustil pod tlakem jako do varhan, to ne, pěkně lehounce, to už známe, že, už jsme tady prošli hodně těch židlí. Jen tak lehounce a zkuste se podívat, jestli je to dobré, jestli je tam ta radost, takové to růžové.

Váš vzduch, sire

Někdo možná dojde až k bodu, kde si uvědomí, že je tam vlastně ještě někdo, KDO si toho všímá. Co se to vlastně děje? Proč? Kdo je ten já?

Abychom to nevyplašili, začneme odjinud. Ve starých jazycích bylo spousta případů, kdy sloveso nemusí mít podmět. V češtině to ještě někde máme, řekneme "dělá", a nemusíme říkat "on dělá". Angličtina, ta zašla nejdále, tam musejí být u všeho osobní zájmena, dokonce se musí často říkat "můj tohle", "tvůj tamto". Říká se dokonce vtip, kde sluha otevře okno a prohlásí:

“Váš vzduch, sire.”

Ten vynucený podmět tu máme proto, že my ze Západu máme ve zvyku přisuzovat u všech činností zodpovědnost. Ty jsi udělal to a to, ty jsi hodný kluk. Ty jsi to udělal špatně, tebe zavřeme. Je tam vždycky podmět, původce děje, ten dělá tohle, ten tamto. Na to jsme si hrozně zvykli. Když se něco dělá, tak to musí dělat někdo. Když tady teď mluvím, tak kdo: no JÁ mluvím. Prostě zařídilo se to tak, aby tu vždycky byl někdo, kdo je za to zodpovědný. To se mezi námi hrozně hodí. Kam by taky jinak přišel zákon.

Jenomže my jsme to přenesli až moc daleko. Už to nejen říkáme, ale i myslíme a žijeme tak a neumíme to bez toho. Přesto však jsou dodnes v našem jazyku ještě výjimky. Třeba dneska venku co? Prší. Tak. Prostě prší. Tak nějak samo. A skutečně kromě svatého Petra, mého kamaráda tam nahoře, za to nikdo není zodpovědný. Ještě nám naštěstí zůstalo pár věcí, které se jen tak dějí. Mrzne. Nikdo venku nedělá mráz, nechodí po ulici s ledničkou a neotvírá dvířka a nepouští to ven. Prostě ono mrzne.

Tak, a teď si to zkuste převést do meditace. Stejně jako samo prší nebo samo mrzne, tak se i samo medituje. A nějaký skřítek, který by za tahal za drátky a něco pořád postrkoval, ten je úplně zbytečný. Nemusí tam být a není potřebný a je pouze skrz naskrz vymyšlený. Vzniká proto, že ze zvyku potřebujeme mít nějakou osobu, abychom ji pochválili nebo potrestali, a že ten zvyk bezmyšlenkovitě přenášíme i tam, kde se nejen nehodí, ale kde i vysloveně škodí.

Dejme tomu, že to už víme, že v nás nesedí nějaký “pan meditátor”. Jenže ta Berlínská zeď uvnitř nás je pořádně pevná. Pak nezbývá, než se přesvědčit, že skutečně není potřebná. Uvědomte si to: Na jedné straně Němci, na druhé straně Němci. Na jedné straně baráky, na druhé straně baráky. A celé je to jediné město.

A teď to samé vy: Na jedné straně myšlenky, na druhé myšlenky. Tady je mozek, tady je mozek. Podívejte, a celé to jste vy. Celé. I kdybyste to rozřezali, tak nikde tam opravdu žádné zvláštní já navíc nebude. Je to jenom vymyšlená věc, stejně jako byla Berlínská zeď.

A teď, v meditaci, se to všecko zpomalí. Zlehounka si uvědomíte: tak, teď se tu medituje. Jen tak malinko, jemně. Teď, tady se pozoruje. Teď tady přichází myšlenka, odchází myšlenka. Teď tady tlačí židle, teď tady netlačí židle. A pořád to pokračuje. A když vás napadne: teď tady já dělám něco dobře, teď se zjistilo, že nějaké já něco, dobře - nechá se to a jede se dál. To je ten recept: všecko si to jen uvědomit, nic víc. Tak, pěkně. Jen se tam nesmí pustit ten dohlížitel, aby si sedl na strážní věž. To by byla ostuda a ne meditace.

A to málo, to nic, které uděláte, způsobí moc krásnou věc, že si člověk od sebe konečně odpočine. Protože jak už jsme říkali, tak každá hranice je vždycky potenciálním bojištěm. Tam se to vždycky mydlí hlava nehlava. Ale jak se ta hranice úředně zruší, jak se prohlásí "není", byla to jenom dohoda, a navíc někoho cizího, byla to pouhá dohoda, ta hranice doopravdy není, tak už taky není kde bojovat. A je dobře, je mír.

A člověk řekne:

“Sice pravda, v té meditaci vlastně nic nebylo, nijak jsem si ani moc neužil, a to slibovali támhle ti buddhisti, co všecko tam má být, nebylo tam nic zvláštního, ale bylo to ohromný.”

To je pak správná meditace. Nebo takhle:

“ Nic tam zvláštního nebylo, fakt, no tak se trochu dejchalo, a dobrý to bylo, prima. A když jsem přišel domů, nějakým zázrakem začaly děti poslouchat, za oknem kvetly kytky, dal jsem ženě pusu a měla mě najednou ráda.”

Tak to je meditace na jedničku. Tak to má být. Tak ještě chvilinku můžeme podýchat a pak dáme tu slíbenou přestávku.

Byl tady takový dotaz, na který bych rád odpověděl pro všecky. Co že to vlastně ta vipassaná je, jaký je rozdíl oproti jiným meditacím?

Tak podívejte: Když máte meditaci typu jóga, tak tam se většinou člověk soustředí nějakým způsobem dovnitř. To znamená, že jeho vědomí se pořád kouká jakoby samo na sebe, a moc se mu to líbí a tím jde k sobě pořád blíž a blíž.

U meditace vipassaná je to jakoby obráceně. Jak už jsme řekli, tak představa nějakého pozorovatele navíc, ta se tu nezavádí, ta už nás bolela dost, necháme ji být, a mysl zůstává pouze otevřená a stále připravená, cokoliv přijde, tak jemně zaznamenat a pokračovat dál, zase, a zase.

Jóga, tam se jde dovnitř, jakoby do sebe, vzpomeňte si na pana doktora Tomáše, zatímco ve vipassaně se naopak jemně pozoruje, co všecko do mysli přichází jakoby zvenčí. Všimněte si, že říkám jakoby, protože v hlubším uklidnění se to již nedá rozlišit.

Pak je tu ještě třetí styl, pro úplnost, a to je zen, a ten není ani jedno z toho. Tam totiž není vůbec žádný pomocný bod jako ohnisko mysli, a to ani vevnitř, ani venku.

Koho baví optika, tak vipassaná je fotoaparát, zaostřený na nekonečno, jóga je fotoaparát zaostřený na detail, a zen je objektiv typu rybí oko, který nerozlišuje, co je blízko a co daleko.

(Ono to s tím zenem často tak úplně pravda není, oni tam mají často ještě pomocný kóan, aby jim to úplně neuteklo, ale ten princip je: Ani dovnitř, ani ven. Bílá zeď a nic dalšího.)

Vipassaná, to je spíš pro toho, kdo se rád kouká okolo sebe, a jóga je zase pro toho, kdo se rád kouká do sebe. A podle toho, jací jsou lidi, jak jsou udělaní, tak každému jde něco jiného.

Králíci a ovečky

Teď tady vytáhnu taková plyšová zvířátka, je to od mé dcery Petry. Ti, kterým jde spíš soustředit se dovnitř, tak ti jsou takovéhle krásné ovečky, a to jsou lidi, kteří mají důvěru jako hlavní vlastnost, a to nejenom k druhým, ale taky k sobě, kteří se sami sebe nebojí. A pro ty je pochopitelně docela snadné se sami k sobě taky obrátit. Jsou to lidi, kteří velmi snadno dokáží něčemu uvěřit. Když se jim řekne: takhle je to správně, tak to tak taky okamžitě začnou dělat. Většinou ještě navíc začnou druhé přesvědčovat. Proto z nich bývají nejlepší vůdci i následovníci. Řekne se Pasiž beránky mé - a už tu máme náboženství.

A potom máme druhý typ, to je tady ten králíček. To jsou naopak lidi, kteří jsou od přírody velmi nedůvěřiví. Kteří pořád takhle koukají, co kde se šustne, co je támhle, o všem vědí, pořád, a že by je napadlo něco následovat? V žádném případě. Pořád jenom koukají, pozorně a opatrně.

Ty oba typy jsou vlastně po našich předcích, kteří ještě byli chlupatí. Jsou to dva základní modely, jak přežít. Jak to udělat, aby mě nic nesežralo. Tak buď že se pořád koukáme a ničemu nevěříme, anebo naopak, že se přidáme k nějakému stádu, kterých je hodně a kteří nás nedají. Čili že buďto ničemu nevěříme, anebo naopak všemu plně důvěřujeme. A většinou v každém nás takhle uvnitř je obojí, přestože něco převládá. Něco je tak, něco je tak, někdy to je takhle, někdy to je takhle. Někdy se v nás ti dva můžou třeba i trošku hašteřit.

A taky je dobře, když si člověk vyzkouší obojí. Když si tedy zkusí, co mu z toho půjde líp. Jde mi líp sedět, odevzdat se dovnitř úplně a koncentrovat, anebo je lepší jen tak si pozorně sedět a nechat to, jak to je? Jenom koukat, co se děje, přijde dobře, nepřijde, taky dobře. Anebo je třetí možnost, to je ta zenová, ale to tu dneska neučíme, zen se většinou povídáním moc nevyučuje, ten se učí raději na místě příkladem.

Ten rozdíl obou typů - králíček a ovečka - je dost zásadní, a zkuste si to prosím vás opravdu na sobě sami, který z nich vám víc vyhovuje. Většinou je to mezi lidmi vyrovnané, padesát králíků na padesát oveček. Navíc je mezi nimi plynulý přechod, trochu z toho a víc z toho.. Dokonce se potom říká, to vás bude zajímat, že když člověk pokročí hodně daleko a je to hodně čistý králík nebo čistá ovečka, tak že ještě potřebuje (bylo by to divné, kdyby ne) kousek z toho druhého. Že ten kdo umí skvělé samádhi, tak se musí přece jen umět i pozorně koukat, a že ten, kdo je moudrý a všecko vidí, tak nakonec přece jenom taky musí v sobě povolit. Že se musí naučit i to, o čem ten druhý ani sám neví, tak mu to jde. Jenomže už to nemusí umět tak důkladně, aby i v tom musel být mistr. Na začátek stačí pořádně umět alespoň jedno.

Co dělat, když překážejí myšlenky

A teď otázka další: jak vlastně meditovat? Jaká technika je na to nejlepší? Tak pokud se dáte někam na nějaký meditační týden nebo k nějaké skupině, tak si s tím nelamte hlavu. Tam po vás stejně budou chtít to, jak to dělají sami. To je první věc.

Když budete doma, je to trochu jiné. Nejlepší je najít si nějaký vlastní způsob, skutečně to, co člověku opravdu jde, a nemá moc velkou cenu dělat něco, co nejde. Pokud to nejde týden nebo rok, tak už vážně je asi někde chyba a je dobré zkusit to z jiné strany.

Můžete si pamatovat následující “návod do kapsy” na meditaci vipassaná: jemně sledovat dech a přitom se velmi opatrně koukat, co se u toho děje.

Ani nezkoušet nic moc dalšího, a hlavně ne od toho nic zvláštního chtít, že budu majstr a budu umět tohle a pak zažiji tohle, ne. I kdyby něco přišlo, toto tady je a pozoruje se a je to prima a je to ohromné, ale nic víc. Tak to by byla stručně vipassaná.

Pak je tady další bubák, když už je takhle probíráme, ty meditační bubáky. Je tady otázka "Jak mám meditovat, když mi překážejí myšlenky". Tohle patrně zažil každý, že když medituje, najednou jich mu tam naleze ze všech stran, že neví, co s nimi. Tak se to tam mydlí, jak nudle v bandě, a hlava je z toho jako štoudev a čím víc se s tím nadělá, tím je to horší.

Prosím vás, až bude někdo trvat na tom, že nesmíte mít žádné myšlenky, neberte to úplně doslova. Oškliví na něj nebuďte, bývají to většinou moc hodní lidé. Třeba mu to i samotnému dokonce jde, to je možné, a tak se mu to zdá samozřejmé. Ale fakt, neberte to úplně do puntíku, protože bez těch myšlenek to opravdu nutné není, i když pomoc je to veliká. Hlavně to není tolik nutné pro vás, teď v tuhle chvíli, pokud vám to už samo nejde.

Pro vás je pak totiž daleko lepší meditace, ve které zatím nějaké myšlenky jsou a žijí mezi sebou v míru, než meditace, kde se střílí, aby tam nebyly. Tak je to správně. V mysli má být mír. A mír není nutně tam, kde je bezvětří. Tam se klidně něco může dít. Ale hlavně se to tam všecko musí mít rádo. A pokud nemá, tak to bolí.

Navíc ještě, způsob meditace vipassaná, ten není tak náročný na klid mysli, jako je čistá jógová koncentrace, které buddhisté říkají samathá. Nebudeme tady říkat moc slovíček navíc a protože už jógu znáte a je to stejná věc, tak to necháme jako jóga. Buddhisté ale říkají většinou samathá, meditace vedoucí k samádhi. Tam nastává veliké uklidnění mysli a žádné myšlenky navíc tam opravdu nejsou.

Ve vipassaně to není tak nutné, to si pamatujte. A to se může moc hodit! Komu to v té hlavě hodně šplouchá, tak ať zkouší spíš tohle. To je pro něj dobré:

“Ano, je mi sice dobře, ale pořád nad něčím přemýšlím, tak asi se nepoženu hlavou proti zdi, zkusím tedy jenom pozorně koukat.”

Naopak ten, kterému to hezky táhne dovnitř, ten je na správné cestě a může se pěkně soustředit dál.

Jednou se ptali Adžána Ča, kolik je vlastně toho klidu mysli potřeba. Jak musím mít klidnou mysl, abych konečně v té nirváně byl? A ten na to odpověděl: právě tolik, kolik je potřeba.

Nebo si to ukážeme na příkladu. Představte si, že máte kbelík s vodou a na dně je desetník. Když se ta voda bude hodně kolíbat, tak ten desetník neuvidíte. Ale přesně při dost zpomaleném kolíbání - aha, tady je! A to je právě ten klid mysli, který je potřeba, aby se objevila nirvána.

Z toho plynou dvě další věci. Příště už víte, že tam ten desetník je, a už si ho snadněji všimnete. To je první věc. A druhá věc je, že ten, kdo líp vidí, nemusí mít nutně tak klidnou mysl. Může, ale nemusí. Kdo vidí hůř a je spíš na pomalejší a hlubší věci, ten se musí víc zastavit. Jiný vidí i v chůzi.

Takže ještě jednou: Ovečky už samy tíhnou k tomu, že se dostávají do klidu. Vůbec si s tím nedělají starosti, jde jim to tam samo. Naopak králíci, kteří dobře koukají, těm tolik nevadí, a často dokonce vůbec ne, když mají spousty myšlenek, nic se neděje.

Všimněte si: jednou to nevadí, protože to není, a podruhé to nevadí, protože to nepřekáží. V žádném případě si ani jeden z vás nemusí dělat starosti s tím, jestli v té hlavě má nebo nemá myšlenky. Opravdu ne.

A tohle si řekněte vždycky třikrát nebo pětkrát, protože stejně za chvilku vám přijde to utkvělé dogma, že tam žádné myšlenky být nesmí. Rozumíte mi? Vážně tam nevadí! Opakuji: buď zmizí samy nebo vůbec nepřekážejí. Tak si s nimi žádné starosti nedělejte, a hlavně je nezahánějte, nepotlačujte, neodstrkujte je do kouta.

Proč? No, co byste tam vyrobili? Další Berlínskou zeď! Tady jsem já, a tady jsou myšlenky, a už mezi to stavíte kusy betonu. No, přece když tam tahle zeď nestála předtím (a je jich tam zatím dost jiných, tam uvnitř), tak co ještě dělat další, to je navíc, to přece dělat nemusíme.

Meditace v běžném životě

Tak. A teď zkusíme to, co jsem slíbil: jak se to vlastně dělá, když se běhá po světě. Protože ona ta meditace, když se sedí, to je vlastně trénink, to je něco jako plavání na suchu, sice je to pěkné, člověka to zahřeje, než vleze do bazénu, ale přece jenom je to na suchu. Protože nás udělali kdysi dávno, abychom pěkně skákali po stromech, a ne abychom pod nimi jenom seděli.

Takže jak se to dělá, když se běhá po světě? Řekli jsme si: to nejlepší, co dělat v meditaci, bylo, že jsme si všímali, třeba strachu něčeho se pustit. Jenže on je to úplně ten samý recept, i když se běhá po světě. Naprosto totéž. To moc pěkné a potřebné slovíčko všímavost zavedl v češtině patrně Mirek Frýba. (Tedy u buddhistů ho zavedl, jinak tu bylo dávno, samozřejmě, zas takový objev to není.)

Všímavost, co to znamená? Samotná pozornost jako taková, ta vám dlouho nevydrží. Když si řeknete "budu pozorný", za pět minut je to úplně fuč. Ta všímavost je pozornost jako základ, a ještě plus zájem. Zájem proto, že to na co se koukáte, to máte vlastně rádi, a tak to vaši pozornost samo udržuje.

Je to jednoduché a docela účinně to chodí: Člověk chodí po světě a všímá si věcí, protože je pozorný, a má o ně zájem, protože má všechno rád. A obráceně: když ten člověk nebude mít nic rád, tak nebude mít o nic zájem, a jak nebude pozorný, bude i nevšímavý, bude chodit s rukama v kapsách a kopat do šutrů a nikdo ho nebude mít rád.

A teď čeho si člověk všímá? Sám Buddha vyjmenovává spoustu věcí, my si to ale řekneme docela jednoduše. Takové tři přihrádky si naděláme, aby si trochu přišel na své i náš rozum.

To hlavní, na co naše myšlení funguje, jsou totiž tři skupiny: jednak věci, jednak vztahy a jednak pocity. A na všech těchto třech skupinách nějakým způsobem držíme, v sobě, křečovitě, to právě v nás způsobuje vevnitř jakousi deformaci, ty hranice v nás.

Probereme si to postupně: věci, vztahy a pocity.

Věci, to je třeba, když vám někdo objede auťák korunou, no to je neštěstí, hned to bolí, že. Vztahy, to je když vám vynadá šéf, a pocity, to je, když vás bolí zub nebo když vám je tak nějak smutno, třeba když dneska prší.

Věci, to se vztahuje většinou ke světu, k tomu všemu okolo nás, vztahy jsou někde mezi námi a světem a pocity jsou většinou úplně hluboko v nás. A Buddha o tom říká:"Mniši, toto všechno mnich pozoruje".

Prakticky je to tak, že prostě když člověk chodí, tak si toho všeho nějakým způsobem všímá. Všímá si toho, jak to je.

Nejdřív věci: Když vám to auto objede někdo korunou, třeba to moje stojí teď na dešti venku, přijdu k tomu, vidím šrám a už bych začal. Malér, objeli to korunou, pět tisíc za barvu v háji…, jenže v tu chvíli si to uvědomím - je tu bolest ze ztráty - a jak se to včas ví, je to najednou lepší. Pak už je ten šrám jenom zvenčí na autě a ne vevnitř na duši.

Potom vztahy: Když vás ten šéf naopak pochválí, tak vy jako ten Buddhův dobrý mnich uděláte to, že se nesveze na té vlně "teď mě pochválil, to je krásné, to jsem pašák", ale uvědomíte si: "Aha, šéf mě pochválil. Copak se bude dít? No jo, že jsem pašák", a sledujete, jak se to rozjede. Je to úplně stejné, jenom jsme si toho všimli.

Druhý den přijdete do práce a šéf vás seřve. Kudla se obrací v kapse. Aha, jenomže ono se o tom už ví, a už je to snazší. A s každým takovým všimnutím je to příště už trošku lehčí, člověk se nesveze na té velké vlně emoce, ale koukne se, a stačí malinko, jenom koutkem oka si toho všimnout a je to dobré.

A s pocity je to podobné. No, co se to vlastně dneska děje, všichni jsou takoví divní... Aha, špatná nálada, vida, no jo, špatná, opravdu. A všimne si toho.

Řeknu vám teď takové krásné pravidlo a napíšu ho tady na tabuli pro pořádek.

Napřed věci pochopit, a potom předělávat.

Tohle sice ve starých buddhistických knihách není, říkejme tomu třeba džezový buddhismus jako Američani. To už je buddhismus západní, po našem, ale je to totéž, co říkal Buddha, jenom jinými slovy. Že cokoliv se děje, tak nejdřív si toho všimnout, pochopit, a teprve potom s tím něco zkoušet dělat. Ne jako misionář, kterého ani nenapadne zeptat se Indiána, jestli ví, kdo je Velký Duch, ale honem ho obrací na svou víru. Tak je to samozřejmě špatně. Navíc se může stát, že to ten Indián věděl o hodně líp.

Tak říkám: napřed věci pochopit a pak je předělávat. Ono se často může stát, že člověk v meditaci zažije spoustu věcí, které jsou úplně správně a mají tak být, a není pak dobré chtít se honem zavděčit a obracet se na víru podle někoho, kdo tvrdí, že to má být po jeho. Ne. Napřed ty věci pochopit. A pokud správně nebyly, tak už většinou samotným pochopením samy odplují tam, kde správně mají být, a jenom hrozně málo se jich musí předělávat. Pár se jich sice najde, třeba člověk nesmí být líný, to se musí opravdu konečně zvednout a něco udělat. To se předělat musí, ale takových věcí je málo, opravdu, až se člověk diví, jak málo je toho, s čím je vážně potřeba hýbat. Ten zbytek skutečně stačí pouze pochopit.

Tak to ještě zopakujeme: Meditace v denním životě znamená všímat si toho, co se děje. A všímat si toho včas, dřív, než se nám podlijí oči krví a než naše pozornost úplně uteče tam, kde už se toho moc nadělat nedá.

Řidič začátečník

Pak je tu další ukázková chyba. Po nějaké době, většinou to bývá deset tisíc kilometrů, si řidič začátečník začne myslet, že už umí řídit. To se ví všeobecně, to vědí policajti, to vědí pojišťováci v Americe, mají na to prý dokonce větší sazbu, na tohle období. Prostě, zatím to neumíš. Jenže si myslíš, že už umíš. To je neštěstí.

Podobně člověk, který se do toho dal a chvilku mu to šlo, má najednou dojem, že už to umí. No konečně je to tady! Ponechejme stranou, co vlastně umí, to už je jiná věc. Ale myslí si to.

Teď co se vlastně stalo. Tady v naší hlavě jsou dva mozky, jeden, na který jakoby vidíme, a potom pod ním ještě jeden, který je po užovkách a po krokodýlech a kousek i po rybách.

Malér je, že opravdu za nás rozhoduje ten menší mozek uvnitř. Ten velký, to je vlastně jenom ozdoba, která si to pouze myslí. Pak se stane, že ten velký mozek navrchu se krásně naučí meditovat, a líbí se mu, jak umí všecky ty krásné knížky, a říká si, jak je hluboce duchovní a podobné řeči, zatímco ten menší uvnitř, ten opravdický šofér, ten si klidně jede ještě pořád postaru. Spousta lidí medituje a přitom vevnitř v sobě pěkně spí jako užovka pod kamenem, ono jim to jakoby jde, dokonce zažijí velmi čisté stavy mysli, ale když jim potom někdo šlápne na nohu a probudí se ty staré hluboké reflexy, tak jsou úplně jinde a strašně se diví, jak je to možné.

To je ten řidič po deseti tisíci kilometrech. Přesně takhle. Myslí si, že umí řídit. Teď je otázka, co s tím. No, jednoduše - trpělivost. Prostě ten uvnitř, ten menší bratříček, ten se to taky musí naučit. Dokonce zejména on, protože jsme jím daleko víc, než tou novou nástavbou nad tím. Ten je důležitější, protože má vlastně všecko na drátě. Ten to musí všecko umět a je s ním potřeba skutečně trpělivost, a taky se to zase musí mít rádo. Člověk na sebe nesmí být naštvaný, tak jako když se učí tancovat a šlape dámě pořád na nohy, i když v hlavě ví, jak jsou správně kroky, samozřejmě, jenom ty jeho nohy to zatím nevědí. Jenže jak se tancovat naučí, může si se svou tanečnicí povídat o zmrzlině a ty jeho nohy budou tancovat za něj.

A trvá to opravdu dlouho a je potřeba být vytrvalý. Třeba člověk má dojem, jak má všecky na světě rád, a najednou bác, má dát stovku na povodeň a najednou se to v něm provalí. Dokonce v buddhismu u takzvané vyšší stezky, kde by se zdálo, jaké to jsou nějaké nadoblačné výše, tam se nedělá vlastně vůbec nic jiného, než že se překonává to, co v člověku ještě zbylo. Většinou si tam člověk dá nejdřív do pořádku názor a pak teprve dochází na to těžší uvnitř.

Takže, jak z toho ven? Musíme se pěkně vrátit k všímání a uvědomování. Podívat se na to! Třeba někdo zjistí: Vida, ještě před hodinou se mi zdálo, že už jsem málem guru, a najednou mi řekli, je už vyprodáno, nesmíš do sálu na přednášku, ajta! A najednou se v něm něco zašprajcuje a lapá po dechu – no MĚ by tam přece pustit měli, copak mě každý nezná...

Dobře. V pořádku. Něco tedy zbývá. A to člověk zjistí, toho si všimne, neboť o to má zájem, zajímá ho, co se vlastně stalo, a podívá se na to. A nemusí s tím nic moc zvláštního dělat, a hlavně se kvůli tomu nesmí začít nenávidět:

“Já tady medituju jako blbec a ono pořád tady uvnitř to dělá takový špatný věci!”

Ne, to je omyl. Nikdo totiž netvrdil, jak má ta moje meditace vypadat, a co když právě tohle je teď to nejlepší. Tak proč za to být na sebe ošklivý. Jinak se totiž opravdu stane, že skutečně medituji jako blbec. (No, aspoň jsem nelhal.)

Tak ne. Prostě, co se dá dělat, už jsem tedy takový, no tak to asi ještě chvilku potrvá. Dobře. Ale víc s tím vážně nejde, teď se dělá to nejlepší, co jde, to jest, že se všímá a kouká se na to. Fakt, nic lepšího nejde. A to je v tom jakási důvěra. Člověk si toho všimne párkrát a pak zjistí: ano, dobře, dá se tomu nakonec věřit, nic lepšího nejde, tak asi nic lepšího nejde. Jsou tady nějaké zvyky, cestičky v mozku, tak se asi musí postupně přeházet. A už se tomu nediví a pomaloučku se z něho stává řidič zkušenější, který ví: dobře, obyčejné zatáčky projedu snadno, a když tam bude led, radši pojedu krokem.

Jak se pozná pokrok

Ještě poslední otázka z těch tradičních špeků: jak se pozná pokrok? To vždycky každého strašně zajímá: no honem, jak už jsem daleko? A zase: je dobré si to přiznat. Kdo pouze říká: “no, víte, mě už to tak moc nezajímá”, tak toho to stejně nakonec strašně zajímá, jestli je lepší nebo horší než jeho kamarád. To je normální.

Tak zaprvé si to zase uvědomte: ano, mě opravdu zajímá, zda jsem lepší než kamarád. Když to zašmudláte někam do kouta, tak to tam bude strašit, to není dobře. Tak to je první věc.

A teď druhá věc je, jak to opravdu je. Čím se pozná, jestli je ten člověk lepší, než druhý, jak daleko došel, řekněme. Pokud vůbec o tom má cenu mluvit. Někdo o tom nemluví, nechává to být. Ale člověku to stejně nedá, tak to radši řekneme. Není to určitě v tom, co zažil. To si pamatujte a každému to vždycky včas připomeňte. V tom to není. Jsou lidé, kteří nezažívají dohromady nic, a přesto došli daleko. Tak to není opravdu v žádných velkých zážitcích. Když vám řekne, jak se propadl támhle, a k tomu to kosmické vědomí, a jak ho to táhlo nahoru, no přece ta hadí síla - no dobře. To je tvoje věc, děláš to prima, jenom mi nebudeš říkat, co mám dělat já. Takhle.

A teď jak to je doopravdy? Přece jenom je tady určité kriterium, kdo je pokročilý a kdo není. A to je docela jednoduchá a obyčejná věc. Víc lpění, míň lpění. Ten, kdo je svobodnější, tak ten drží na méně věcech. Takhle jednoduchá věc to je. A nemá co dělat s tím, co kdo zažívá či nezažívá, jak umí sedět, jak málo má myšlenek, jak se umí ovládat, jak ho my vidíme. I když zpětně, samozřejmě, něco vidět je, taky se to prozradí.

Tak ještě jednou. To hlavní je: drží na něčem, nedrží na něčem. A to si prosím pěkně může každý vyzkoušet sám.

Když se podívá, co se tak může během dne stát? Třeba mu ujede mu tramvaj. V tu ránu začne poskakovat a nadávat a vztekat se. Dobře. Hodně drží. Nebo té tramvaji s úsměvem zamává. Dobře, tak míň drží. A tak je to jednoduché, opravdu. V tomhle je ten rozdíl, v ničem jiném. Všechno ostatní klidně pouštějte k vodě. Všímejte si pouze tohoto. Na čem kdo drží. A to je celé.

A skutečně člověk, který poznal, ten drží na velice málo věcech, a člověk osvobozený, ten už skoro na ničem. Jenomže pak se někdo zeptá

"A prosím pěkně, to se na všecko vykašle?"

Ne, určitě ne! Přece má věci rád a má o ně zájem a všímá si jich, to se neztrácí. Ale nemá to co dělat s tím, aby se něčeho pořád držel a nechtěl to pustit. To jsou dvě úplně různé věci.

Takže: člověk svobodný dělá všecko dál, neboť, co jsme říkali? Nalevo Němci, napravo Němci, nalevo baráky, napravo baráky. Dohromady Berlín, všecko úplně stejné, jenom tam nejsou ty zbytečné hranice

To nenechavé chytání se často přirovnává k situaci, kdy se vezme džbán a dá se do něj banán a přijde opice, dá tam ruku, banán chytí a už ho nechce pustit. Tak se dá dokonce opice chytit. Jednou jsem se ptal jednoho Inda, co to je za hloupost, a on říkal, ne Peter, tak se u nás vážně opice chytají, to není vtip. Ta opice do té ruky dostane takovou strašnou křeč, tím pocitem, že už to drží, že už ten banán pustit nemůže.

A úplně stejně to je v nás. My se vždycky něčeho chytíme, našeho banánu ve džbánu, a pak ho odmítáme pustit. A znova a znova a znova. Tak tohle je, čemu se říká lpění. A zase: pokročilý, míň lpění, začátečník, víc lpění. Hrozně jednoduché. A ne vůbec co zažil, viděl, mluví, říká, myslí si a tak dále, to jsou spíš jenom náznaky, ale to hlavní je, na čem teď drží. Takhle je to. Tímhle způsobem se, aspoň nějak, pokud vás to moc zajímá, dá zjistit, jak jste opravdu daleko.

Před životem se neschováme

Nakonec tu mám jednu věc, tu jsem vám chtěl přečíst. To je docela hezké, je to z internetu. Občas si tam totiž lidi trochu vylijí srdce. Ono je tak trochu vykotlaná vrba. Tady vám přečtu úryvek z jednoho dopisu.

"Když jsem byla malá, hrozně jsem si přála mít plyšového medvídka. Nikdy jsem ho nedostala, a tak jsem nic neměla. Měla jsem sice jiné hračky, ale to vlastně nic nebylo. Vlastně jsem opravdu neměla nic.

A pak jsem vyrostla a pořád jsem si přála mít toho medvídka. Můj manžel mi jednou udělal radost a vzal mě do obchodu, kde byly spousty a spousty plyšových medvídků. Vybral mi toho nejhezčího, jakého tam měli.

Jenomže teď můj manžel zemřel. Mám sice stále medvídka, jenže to nic není. Zase už nemám nic."

Můžete si to nastrkat do buddhistických krabiček, ale bude vám z toho nakonec jenom smutno. Lepší je nechat věci, jak jsou, hluboce se jim poklonit a zůstat v tichu. Jenom se dívat, a i to pouze skromně a laskavě. Můžeme tomu říkat meditace, ale je to spíš život nebo vlastně obojí. A mezi námi, je to krásné.

Všechny texty přednášek byly autorizovány. Mohou být volně šířeny v písemné i elektronické podobě, avšak pouze s předchozím souhlasem autorů, v plném znění, v nezměněné podobě a vždy s tímto dodatkem. Nesmí být použity k výdělku. Citace odstavců z tohoto textu pro jiné publikace musí obsahovat referenci na nadpis a jméno autora, uvedené v záhlaví přednášky. Audio záznamy musí obsahovat nezměněnou hlavičku.


Vloženo: 14.02.2007

KOMENTÁŘE

počet komentářů: 5
poslední: 29.06.2014 09:11

SOUVISEJÍCÍ STRÁNKY


Přihlášení

Login:
Heslo:

K zamyšlení

Člověk nebude umírat, ale jen se proměňovat. (František Drtikol)
- zkuste štěstí a seznamte se!
- meditace, přednášky, semináře
- Praha, Brno i další místa v ČR
- prodej nebo darování tibetské houby
- nabídka knih na prodej
- nabídka spolubydlení
- prostory pro různé akce


Hypnóza - praktické historky
komentářů: 1, poslední: 20.09.2017
Sen o roubence
komentářů: 2, poslední: 20.09.2017
Zamilovala jsem se do postavy ..
komentářů: 5, poslední: 2.07.2017

Duchovní, či jinak zajímavé fi..
komentářů: 248, poslední: 20.09.2017
Nadpřirozené schopnosti vers. ..
komentářů: 24, poslední: 20.09.2017
Buddhistické vnory
komentářů: 11, poslední: 18.09.2017
Nemám motivaci k žití
komentářů: 39, poslední: 17.09.2017
Jak voní blížící se smrt?
komentářů: 5, poslední: 7.09.2017
mystička Ivana Adamcová
komentářů: 36, poslední: 29.08.2017

Svět barevných balónků
komentářů: 19, poslední: 20.09.2017

Anketa

Máte rádi soukromí na toaletě?
-> -> ->
Celkem hlasovalo: 4824

Copyright © 2007-2017: Všechna práva vyhrazena | Mapa stránek | Přidávání článků | Diskuzní fórum | Seznamka HARMONIE | Kontakt | RSS 2.0