Po kolena v bahně a břeh v nedohlednu (1. část)

sestavila: Jitka

V těchto zápiscích popisuje autorka svůj osobní i duševní život. Tyto zápisky jsou rozděleny do tří částí:

1. část | 2. část | 3. část

Úvodní slovo

Po kolena v bahně a břeh v nedohlednuKdyž jsem byla malá, nevěřila jsem na Boha. Mí prarodiče s matčiny strany byli ještě pokřtění, ale mamka už ne a taťka byl zapřisáhlý ateista. Pokud si na něco nemohl šáhnout, neexistovalo to.

Jednou jsem se ocitla v takovém nevinném dětském průšvihu, ovšem pro mě to byl pořádný „průser“. Nepamatuju se už na to, ale vím, že z něj nebylo cesty ven. Neexistovalo žádné řešení, které by mě z té zapeklité situace vytáhlo.

Dlouho jsem o tom přemýšlela a došla jsem k poznání, že už tomu asi neuniknu. Děsila jsem se následků a bála se jít ze školy domů. Pak mě ale z ničeho nic napadla spásná myšlenka. „Tak, jestli se tohle vyřeší, tak snad začnu věřit v Boha“.

Vyřešilo se to. Z průšvihu jsem vyšla s čistým štítem. Ale žádné deux ex machina se nekonalo :(

Tak to Bůh asi neexistuje, přemítala jsem, protože jinak by to celé vyřešil nějakým zázrakem. Třeba by někdo naráz ztratil paměť, zmizelé hodinky by se objevily tam, kde původně nebyly, nebo by se rozbitý počítač zázračně spravil. Ale tohle prostě dopadlo úplně logicky, takže v tom žádný Bůh není.

Ale přesto jsem o něm začala přemýšlet a občas si říkala, že třeba opravdu existuje. Že láska také existuje, i když si na ni nemůžeme sáhnout. A že když Boha nevidíme, neznamená to, že neexistuje. Dál jsem se s tím ale už nezabývala.

Vysoká škola

Na vysoké jsem ale začala mít problémy. Studium mě nešlo, učitelé mi dávali najevo, jak jsem hloupá a snažili se mě za každou ze školy „vykopat“. Mé sebevědomí se během několika měsíců dostalo do záporných hodnot, cítila jsem v sobě obrovskou nejistotu, byla jsem nešťastná. Nevěděla jsem, co dělat, jestli odejít, nebo se snažit psychický nátlak vydržet. Mám na to nebo nemám? Toho stresu, co jsem prožila, toho pohrdání, hlavně od vedoucí katedry, to byla opravdu první tvrdá škola života. Až dosud totiž za mě mamka všechno řešila, dokonce i to, co jsem nechtěla a přes mé výslovné zakázání. Ale teď tady nebyl nikdo, kdo by za mě vyjednával opravné zkoušky, problémy na studijním oddělení nebo prostě jen vynadal vyučujícímu, že takhle se tedy ke mně chovat nebude :)

Na konci 1. ročníku se bohužel stalo to, čeho jsem se nejvíce obávala, a to, že jsem neudělala některé zkoušky a nemohla jsem postoupit do 2. ročníku. Absolvovala jsem tedy přijímací zkoušky znovu a byla opět přijata. Díky tomu jsem se poznala se svým současným manželem Jakubem. Byl na tom stejně jako já, také opakoval.

Ten mi vyprávěl o karmě, o dobrých a špatných skutcích a různé souvislosti z duchovního světa. Fascinovalo mě to, chtěla jsem se o tom dozvědět víc.

A tady začíná má cesta, kterou jsem myslím celkem trefně nazvala „Po kolena v bahně a břeh v nedohlednu“.

Studium knížek

Začala jsem studiem knížek. Měla jsem štěstí, neboť naše liberecká knihovna je knížkami s touto tématikou celkem dobře zásobena. Nevím, kolik publikaci jsem už přečetla, ale vím, že jsem po nejedné výpůjčce zaplnila knihami půl batohu?. Samozřejmě, že mnohému jsem nerozuměla, spoustu publikací jsem považovala za nesmysl a o některých jsem si myslela, že je napsal člověk, který moc kouří marihuanu.

Vše je totiž dané úrovní poznání. Materiálně založený člověk bude pokládat informaci o andělích za blábol. Člověk, který připouští, že všechno v životě nemusí být hmatatelné a ověřitelné, si přečte o andělích a řekne si, že existovat sice můžou, ale nic mu to neříká. Ale Teprve člověk, který ví, že existují i věci za hranicí našeho poznání a chápaní, se začne o anděly zajímat a možná se s nimi pokusí i komunikovat.

V té době se však mé racionální chápání světa začínalo jen pozvolna měnit a já připouštěla, že může existovat zákon karmy a že nás čekají neustále stejné zkoušky, dokud nepochopíme něco, co je potřeba, abychom se stali lepšími.

Nově nabyté poznání mě fascinovalo a já toužila předat jej co nejvíce lidem. Při sebemenší příležitosti jsem se snažila „osvítit“ všechny mé kamarády, rodinu, přátele, spolupracovníky a děsně se divila, jak můžou takhle vehementně odmítat tenhle strašně cenný dar! Jak to, že tomu odmítají uvěřit a navíc si myslí, že mě asi ovládla nějaká sekta :)

Má rodina

A nastaly i problémy v mé rodině. Mamka s babičkou jsou velmi emocionálně založené. Všechny problémy řeší city, neustále jim někdo ubližuje, babička se z toho hroutí a mamka šíří kolem sebe zlobu a nenávist.

Byla jsem také taková. No, co se koneckonců dá čekat, když je to má matka? Během problémů v 1. ročníku na vysoké jsem všem na potkání vyprávěla, jak tu školu nedodělám, jak neudělám zkoušky, jak jsou na mě učitelé zlí… byla to sice pravda, ale myslím, že jsem svým spolužákům už lezla docela slušně na nervy. Kdo by také chtěl poslouchat někoho, kdo si v jednom kuse na něco stěžuje.

Ale na druhou stranu jsem mívala i dobré dny, kdy se dařilo a kdy mi říkali, že jsem jako sluníčko. Na všechny jsem se zářivě usmívala, protože i radost v srdci jsem s nimi chtěla sdílet stejně, jako neštěstí. Přesně takhle to probíhalo i u nás v rodině. Emoce byly na denním pořádku. Musím ale bohužel říci, že v drtivé většině převažovaly ty negativní.

Změnila jsem se. Odmítala jsem nechat se zatahovat do neustálých sporů mezi mamkou a taťkou, které neměly řešení. Tedy ony to řešení mohly mít, ale zraněné city a uražená ješitnost bránily ve vytvoření konstruktivního řešení a dva lidé si místo porozumění snažili ublížit čím dál víc a s každou další hádkou se na jejich spory nabalovaly další a další nevyjasněné křivdy. Bylo to jako rána. Nikdo ji nevyčistil, a tak začala hnisat. Ale i tak se jí nikdo nezabýval, prostě ji přelepili náplastí a bylo to vyřešené. Za nějaký čas však začala rána mokvat i přes náplast. Nu což, nalepíme tam další. Nakonec se z rány vyvalil hnis a manželství skončilo rozvodem. Ale už od dětství si pamatuji na časté hádky, občas i fyzické násilí ze strany taťky. Mamka ho totiž tak dlouho „vytáčela“, až to taťka nevydržel a vybouchl. A pro mamku další důvod pro ukřivděnost a další hřebíček do rakve jejich vztahu.

Snad tisíckrát jsem jim navrhovala řešení, které zahrnovalo odpuštění a dodržování určitých pravidel. Po hádce se ovzduší trochu vyjasnilo, pár dní to vypadalo dobře a pak to zase sklouzlo do starých kolejí.

Do manželské poradny tedy nakonec na mé naléhání šli, ale hned po prvním sezení to vzdali, protože ten hloupý psycholog nepotvrdil mamce ani taťkovi, že oni jsou ti dobří a jejich protějšek je ten špatný.

Meditační cvičení

Přečetla jsem desítky knížek se stovkami metod, cvičení, tipů a rad. Jeden autor radil, že osvícení dosáhneme meditací s myšlenkou na vlastní dech, druhý radil nemyslet na nic, další autor viděl osvícení v odosobnění a neulpívání, další doporučoval cvičit jógu (a aby to nebylo tak jednoduché, existuje několik druhů jógy) …. Byla jsem ze všeho totálně zmatená, chtěla jsem dělat všechno správně, tzn. meditovat, dívat se na sebe neosobně shora, hledala jsem kurzy jógy, ale vlastně jsem nedokázala pořádně dělat nic. Nic mi moc nešlo, všechny směry byly pro mě zdánlivě vhodné, ale všechny v sobě zahrnovaly něco, kvůli čemu jsem se do toho nemohla pustit. Nedokázala jsem prostě přestat myslet a navíc k tomu na koleji nebyl dostatečný klid, nešla mi vizualizace a u jógy mi zase nevyhovovalo dýchání a strašně jsem se nudila, protože jsem hodně temperamentní člověk.

Nakonec jsem řekla DOST! Už žádná cvičení. Budu jenom meditovat ráno na záchodě. Vůbec mi to nešlo. Zkoušela jsem nemyslet na nic, ale do mé mysli se stále vkrádaly myšlenky, které jsem nedokázala zapudit. Vyskakovaly jako čertíci z krabičky. A nebo jsem povolila v soustředění a najednou jsem si uvědomila, že už zase přemýšlím o tom, jak jsem napsala minulý test z gramatiky :( Nicméně jsem to nevzdávala a troufla bych si říci, že po několika dnech jsem občas vydržela se třeba i minutu soustředit na určitý bod, být pozorná ke svým myšlenkám, včas jim „utnout tipec“ (což bylo obzvláště náročné nacpat zuřivého čertíka zpátky do krabičky? ) a opravdu na nic nemyslet. Myslím, že ta „výhra“ byla docela příjemná, ale nikdy jsem se nikam nedostala.

Po asi 2 týdnech jsem se však ráno začínala probouzet se šílenou nevolností, a když jsem si změřila glykémii, mívala jsem obrovské hodnoty. Z čeho? Nevěděla jsem. Pouze jsem zjistila, že se mi v noci začnou tvořit ketony a díky tomu jsem hned po probuzení toužila umřít. Meditaci jsem tedy vzdala, ale problémy s glykémií se bohužel nevyřešily :(. Nakonec jsem usoudila, že pro mě v době, kdy si řeším spousty a spousty problémů nebude vhodná žádná metoda duchovního vývoje. Že prostě budu pozorná ke svému egu, budu analyzovat stále se opakující problematické situace a zkoušet hledat příčinu, kterou se budu snažit odstranit. Že si nejdříve dám do pořádku svůj život a třeba někdy ucítím potřebu, že už mám život srovnaný a že už můžu pokračovat dál. A pak už třeba budu znát cestu, která by pro mě byla ta nejlepší.

Štěstí v životě

Uplynulo asi 7 let od doby, kdy jsem přestala jen trpět pod ránami osudu a stěžovat si, jaký jsem hrozný chudáček. Poznala jsem, že za své problémy si můžu jen sama a že tady není žádný hrozný Bůh, který mě krutě trestá, aniž bych věděla za co. Pochopila jsem, že mi pomáhá stát se lepším. Ukazuje mi stále dokolečka láskyplně můj problém a vystavuje mě do kontaktu se situacemi, které by mi pomohly problém pochopit. Beru to od něj jako dar a jsem mu vděčná za jeho trpělivost a děkuji mi, že mi těmi zkouškami a těžkým životem pomohl k pochopení. Že mi ukázal, kdo jsem a co je můj úkol v tomhle životě.

Pochopila jsem také, že život není jen černo-bílý. Že lidé se nedělí na „zlé“ a „hodné“, že ego s hodným člověkem dokáže pořádně zamávat. Že nikomu nemůžu vnucovat svůj pohled na svět, protože každý má svobodnou vůli žít si svůj život po svém a že má plné právo dělat chyby. A že pokud mě o pomoc nepožádá, tak mu nemám pomáhat. Občas je to strašně těžké dívat se na své příbuzné a přátele, jak trpí a jak bych jim ráda řekla, že když budou dělat to samé, co já, přestanou trpět.

Troufla bych si říci, že jsem si už hodně věcí pořešila a můj život je celkem šťastný. Postavili jsme si s manželem domeček, narodil se nám zdravý syn a už mě nestíhají žádné tvrdé rány osudu. A za ty malé políčky jsem vděčná, a když ho dostanu, řeším proč, aby již příště nepřiletěl?. Docela to funguje, i když netvrdím, že je to snadné.

Největším přínosem na mé duchovní cestě je momentálně diskuzní fórum. Pomocí interakce zjišťuji zajímavé skutečnosti, opravuji své názory a učím se, hlavně pomocí zrcadel. Navíc mi ostatní z duchovního fóra rádi poradí, pokud mi něco není jasné nebo pokud právě bloudím. Jsem moc zvědavá, jestli až se vrátím po mateřské do práce, zda zjistím, že už mám opravdu hodně problémů vyřešených nebo zda to bylo jen zdání. Na mateřské totiž člověk podle mě není vystaven tolika problémům, které by ho něčemu učili. Dám příklad: ve firmě třeba máte hmotnou zodpovědnost za průšvihy. Pokud třeba nejste důslední, je takové finanční manko 10.000 Kč skvělou pomůckou, jak se důslednými stát. Na mateřské však díky nedůslednosti můžete maximálně tak zapomenout koupit v ledničce mléko?. A to Vás k důslednosti tedy rozhodně „nedokope“

4 dohody

Nedávno jsem pochopila další důležitou věc, která je pro mě strašně důležitá. Díky holkám z internetového diskusního fóra jsem si přečetla 4 dohody. Je to jako desatero, ale shluknuté jen do 4 bodů. Byl to první krok k tomu přestat si každou výtku i od cizího člověk brát k tělu a doslova se z toho zhroutit.

Stále jsem cítila touhu se bránit a obhajovat a každá kritika na mou osobu pro mne byl jak jedovatý šíp zapíchnutý v srdci. Bylo mi špatně, trpěla jsem depresemi, nedostatkem energie a byla jsem strašně nešťastná. Věděla jsem o tom problém, snažila se ho řešit, ale tak nějak jsem se nedokázala dobrat „jádru pudla“.

První incident se stal v době, kdy jsem byla zoufalá, že náš půlroční syn se umí přetočit z bříška na záda, ale zpátky už ne a v noci se každou hodinu budí a chce otočit zpátky. Nic nefungovalo a tak jsem se ptala na radu. Zároveň jsem vyzkoušela kšírky a fotku dala na diskuzní fórum. To bylo pozdvižení. Měli mě za tyranskou matku, která takhle dokáže trápit své miminko. Doslova jsem se z toho zhroutila a několik dní nedokázala normálně žít. Přebolelo to a říkala jsem si, že takhle vyprovokovat se už nikdy nedám.

Pár měsíců se sešlo a já se dostala tentokrát už jako moderátorka toho fóra do podobného problému. Mám jistý trošku jiný názor na novou manželku rozvedeného muže a jeho nové děti. Dostala jsem opět „kapky“. Nenechala jsem se však „vytočit“ a pevně si stála na svém názoru. Stále jsem však měla potřebu se obhajovat a ukázat tak ostatním, že já nejsem špatná. Pak jsem si uvědomila, že jsem zase „ujela“ a že si tohle jako moderátorka nemůžu dovolit. V tom mě ale asi Bůh osvítil a já najednou pochopila, že se přeci obhajovat vůbec nemusím! Že je mi šumák, co si o mě myslí LenkaS, Pavluška či další lidé registrovaní pod různými nicky. Že mám konec konců právo na svůj názor a že oni si také mohou myslet, co chtějí. A navíc, pokud je něčím „rozčiluji“, nastavuji jim tím zrcadlo. A co dělá zrcadlo? No ano, zrcadlí. To tedy znamená, že oni tenhle problém také nemají vyřešený a jenom je uvnitř dráždí něco, co v sobě nemají rádi a nedokáži to zpracovat.

Strašně se mi ulevilo a tenhle den jsem si připadala jako starý mudrc. Přirovnala bych to k osvícení. Cítila jsem pohnutky jiných, přesně jsem věděla, kdy si i ostatní berou nějaký názor osobně, měla jsem v názorech jasno a hovořila jsem, jako bych uvnitř sebe měla již vše srovnané. Cítila jsem harmonii, svobodu a byla jsem neskutečně šťastná.

Odevzdání se Bohu

Ale nic není tak ideální, jak se v momentě „osvícení“ zdá. Ano, příspěvky na internetové diskuzi mě už nechávají chladnými. Ale tuhle jsem se rozbrečela u doktorka, který mi nadával, že jsem neschopná, že vůbec neznám základní metody kompenzace diabetu. Přitom jsem se tak snažila a k tomu jsem hodně zoufalá, že i přes mé veškeré snažení si glykémie dělají, co chtějí. Ze zoufalství už zkouším všechno, ale lékař to vidí jako příčinu těchhle komplikací a myslí si, že vše vyřeší, když začnu plně dbát jeho rad. Zkouším to a vidím v tom další výzvu, kterou mám zvládnout: „Nemysli si, že jsi nutně chytřejší, než lékař. Dej mu šanci a nezavrhuj každý jeho nápad jako zbytečný, protože ty přesně víš, kde je problém a jak by se měl řešit.“ Takže teď dělám vše podle lékaře a myslím, že už mám důkaz proto, aby si nemyslel, že problémy jsou způsobené mým nedodržováním přesných metod kompenzace. Ale nechme se překvapit, brzy o tom napíšu.

Tahle zkušenost s nebraním si věcí osobně mě myslím přivedla do „dalšího levelu“. Začala jsem cítit, že vyřešením tohohle problému se má karma pročistila natolik, že bych měla hodnotit svoji cestu, podívat se do mapy a prostudovat, kudy dál. Začala jsem opět hledat, tentokrát už na internetu.

Začínám se stále více odevzdávat Bohu, ale jde to dost ztuha. Pokud by mi někdo teď řekl: nech tady na zemi všechen majetek, svého manžela a svého syna, které oba moc miluji a pojď ke mně, neudělala bych to. Nevěřím tomu tak silně, abych se dokázala takhle „odvázat“ a doslova vymazat svůj dosavadní život. A myslím, že ani důkaz by mi k tomu nestačil. Snažím se totiž věřit v anděly. Cítím, že tohle je pro mě ta pravá cesta, mám k tomu blízko. Cítím uvnitř sebe obrovskou lásku, kterou se během posledních dnů snažím projevovat bez strachu, že za to budu zavrhnuta. A andělé mají v sobě také lásku. Nemám ráda žádné „drastické“ metody, kdy se člověk musí nějak omezovat, jako je třeba meditace nebo jen omezování dechu při józe. Snažím se svoji lásku předávat dál a dokonce si pohrávám s myšlenkou, že i já jsem vtělený andílek. Říkalo mi to totiž už hodně lidí, ale nedokážu tomu jen tak uvěřit. Pořád si říkám, že to asi mysleli nadneseně. Stejně, jako nedokážu uvěřit v anděly. Ano, povídám si s nimi. Kreslím jejich tváře. Ale stále je uvnitř mě pochybnost, že si povídám sama se sebou. Většina věcí nasvědčuje tomu, že si opravdu povídám se svým či svými anděly strážnými. Ale občas, když se třeba ptám znovu, dostanu jinou odpověď, což není správně. A občas dostanu odpověď, která je podle mě totální hloupost. A často, když se ptám na odpověď, která nezní jen ano nebo ne či jednoslovné vyjádření, nedostanu žádnou odpověď. Proto si říkám, že když odpověď nevím já sama, tak ji nedostanu. A tudíž si i při odpovědích ano či ne povídám sama se sebou, podle toho, jak si to uvnitř sebe myslím a jak to cítím.

Tuhle jsem si říkala: já určitě uvěřím, až dostanu důkaz. Poprosila jsem tedy anděly, aby mi jako důkaz vypnuli konvici. Nic. Říkám si, no jasně, oni ji vypnou, až se dovaří voda?. Tak to je k ničemu. Chci, aby ji vypnuli hned. TEĎ! Klap a voda se skutečně vypnula. Koukla jsem do konvice a bylo tam tak málo vody, že se konvice opravdu vypnula tím, že voda došla k varu. Tak jsou tedy andělé nebo nejsou?

Přesně mi to připomíná svoji prví historku s Bohem: „Tak, jestli se tenhle průšvih vyřeší, začnu věřit v Boha.“ Vyřešení fakt přišlo, ale bylo úplně logické, žádný božský zásah, takže to vlastně Bůh nevyřešil. Stejné jako s konvicí. Prostě se logicky začala vařit voda.

Došla jsem tedy k závěru, že žádný důkaz není dost božský nebo andělský, aby mě dokázal přesvědčit. Je mi to trochu líto, že i když chci věřit, nedokážu, ale co s tím nadělám. Zkouším teď tedy své anděly vidět a věřím, že až ho opravdu uvidím, možná konečně uvěřím. Tohle však vyžaduje nejlépe přestat jíst maso a já nevím, jestli to dokážu. Nerada se v něčem omezuji a nemám ráda žádné metody či směry, které člověka nějak omezují. Věřím, že Bůh mě nechce nijak omezovat. Avšak vím, že není správné, když kvůli mně zabijí živého tvora, pokud můžu jíst rostliny. Ale na druhou stranu, rostliny možná také mají duši, stromy přeci cítí, když je chtějí porazit.

Mám v plánu navštívit jednu paní, která věří, že je vtělený anděl a chce mi pomoci mnoho věcí pochopit. Snad i to, zda jsem opravdu také vtělený anděl. Dělala jsem si test a téměř vše tomu nasvědčuje. Ale chci to vědět jistě :) Také bych se moc ráda dověděla, co je mým životním posláním.


Jitka
jitka.kr@centrum.cz


Vloženo: 1.09.2009

KOMENTÁŘE

počet komentářů: 4
poslední: 24.05.2012 05:57

SOUVISEJÍCÍ STRÁNKY


Přihlášení

Login:
Heslo:

K zamyšlení

V přítomnosti boží je i myšlenka na Boha hříchem. (František Drtikol)
- zkuste štěstí a seznamte se!
- meditace, přednášky, semináře
- Praha, Brno i další místa v ČR
- prodej nebo darování tibetské houby
- nabídka knih na prodej
- nabídka spolubydlení
- prostory pro různé akce


Sexuologická poradna a efektiv..
komentářů: 9, poslední: 25.01.2017
Nemám motivaci k žití
komentářů: 35, poslední: 21.02.2017
Takže na Měsíci nikdy nikdo ne..
komentářů: 18, poslední: 2.07.2016
Občas mě život nebaví...
komentářů: 10, poslední: 23.02.2017

Reiki je mrtvý zdroj
komentářů: 46, poslední: 21.05.2017
mystička Ivana Adamcová
komentářů: 15, poslední: 7.05.2017
Petr Chobot - meditační akce
komentářů: 3, poslední: 2.05.2017
Dvojplameny? Máte nějakou zkuš..
komentářů: 30, poslední: 30.04.2017
Pokračovatel Květoslava Minaří..
komentářů: 70, poslední: 22.04.2017
Outdoorové oblečení
komentářů: 13, poslední: 16.04.2017

Svět barevných balónků
komentářů: 1, poslední: 23.05.2017


Copyright © 2007-2017: Všechna práva vyhrazena | Mapa stránek | Přidávání článků | Diskuzní fórum | Seznamka HARMONIE | Kontakt | RSS 2.0