Po kolena v bahně a břeh v nedohlednu (2. část)

sestavila: Jitka

V těchto zápiscích popisuje autorka svůj osobní i duševní život. Tyto zápisky jsou rozděleny do tří částí:

1. část | 2. část | 3. část

9. dubna 2009

Po kolena v bahně a břeh v nedohlednuDnešním dnem si zkusím psát své poznámky jako deník. Snad se mi při mé lenosti podaří napsat alespoň 2 dny :)

Nadšení z možnosti komunikace s anděly a s tím spojený vnitřní klid a vyrovnanost pomalu opadá. Všimla jsem si, že v sobotu po návratu z rodinných konstancí jsem po dlouhé době poprvé vyjela na manžela. Volal mi, že je Davídek nemocný, jeho kašel se zhoršuje a já na něj zaútočila, že jsem mu říkala, že má Davídka víc strojit :( No nic, vím, že mám být bdělá, ale proč jsem bdělá vždycky až poté, co vyletím? :( V neděli jsem také párkrát vyletěla a pak se to naštěstí vrátilo téměř k normálu.

Koupila jsem si knížku „Andělská terapie“ od Doreen Virtue. Chtěla jsem si tedy původně koupit Léčení s Anděly, ale nějak jsem si zapomněla napsat jméno knížky a tahle mně v obchodě připadala jako ta nejlepší. Asi kvůli obalu, který byl stejný jako svršek karet, které si pravidelně vykládám na internetu. To léčení s anděly mě ale stejně láká :) Manželovi se tedy moc nelíbí, že jezdím na nějaké kurzy a kupuju knížky, protože jsem na rodičovské, máme hypotéku a musíme šetřit.

Zkouším to držet na uzdě, nejraději bych navštívila úplně všechny semináře a koupila si snad 50 knížek :) Naštěstí manžel alespoň věří stejným věcem jako já, dokonce mě k tomu přivedl, takže mě nemá za blázna :)

V knížce píšou, že komunikovat s anděly, slyšet je a dokonce i vidět může každý. A že nejjednodušší způsob, jak s nimi komunikovat, je ve snu. Že stačí anděly poprosit, ať nám ve snu dají jasnou odpověď na naši otázku a oni to udělají. Já bohužel už po 2 noci odpověď na svoji otázku nedostala. Rozlaďuje mě to a mé ego mi díky tomu našeptává čím dál víc: podívej, ani tahle nejjednodušší metoda nefunguje, tak si to určitě jen nalháváš. A já mu začínám pomalu věřit. Snáším se z nebeských výšin a začínám se zase vracet do svého původního „duchovního levelu“. A to nechci. Cítím tedy velkou rozpolcenost, ale zatím nevím, jak na to. Už abych se mohla domluvit s paní, která mi slíbila soukromý kurz. Věřím, že mi ji andělé „seslali“, že mi tak pomáhají. Prosila jsem je totiž, aby mi ukazovali cestu. Nevím, jestli to zařídili andělé, možná to zařídil vesmír, když si něco moc přeji, tak se to vyplní.

Už několik dní jsem nemeditovala. Od té doby, kdy mi „záporné energie“ rozbily kazetový přehrávač s meditační hudbou, se mi do toho nějak nechce. Chci to mít všechno perfektní, mám plán. Pustím si meditační hudbu, která zároveň odblokovává čakry. Budu meditovat na svoji zahradu a tím se učit koncentraci. Navíc se mi budou otevírat čakry a půjde mi lépe komunikovat s anděly. Tuším, že je mám zablokované, proto necítím žádná znamení ani nedokážu správně komunikovat či vidět anděly. Karty mi totiž neustále ukazují změnu, duchovní růst, osvícení, uzdravení, že se na mém přání již pracuje, motlitba byla vyslyšena, ale já prostě žádné výsledky nevidím :( . Myslím, že prostě mám jen zavřené ty čakry pro vnímání, že je jen stačí otevřít a najednou uvidím tu nádheru. Uslyším jemný andělský hlas a zjistím, že už jsem vlastně vyléčená. Jen k tomu ještě musím zklidnit mysl, to mi fakt nejde.

Zjistila jsem, že čtení duchovních stránek mě neustále udržuje v oblacích, jakmile přestanu, jsem čím dál tím těžší a klesám k zemi. A pak z toho mám špatnou náladu :(

10. dubna 2009

Včera odpoledne jsem si po výletu do města trochu zdřímla a probudila jsem se smířená. Možná mi andílci ve snu pošeptali něco hezkého, uklidňujícího, po špatné náladě nebyla ani památka. A hlavně jsem si koupila další knížku od Dotčen Virtue, tentokrát už tu správnou, Léčení s anděly. Tam bylo napsáno, že nám andělé ve snu zjeví odpověď na naši otázku, ale až budeme připraveni. To mě hodně uklidnilo, že na tom možná nejsem opravdu tak špatně, že prostě ještě nepřišel ten správný okamžik pro odpověď. Budu tedy trpělivá.

Mise do města byla velmi úspěšná. Nakoukla jsem do obchodu, do kterého jsem už dlouho toužila jít, paní s kočárkem mi doporučila obchůdek, kde najdu klobouček pro syna, potkala jsem kadeřníka, který mi před pár dny zkazil účes a kterému manželova teta řekla, že jsem na něj naštvaná. Přála jsem se mu omluvit, že já na něj naštvaná nejsem a zrovna jsem ho potkala před kadeřnictvím - náhodou :) Protože kdyby byl uvnitř, tak bych se mu omluvit nemohla, neboť teta byla také uvnitř. Pak jsme s Davídkem v obchůdku našli poslední výtisk Léčení s anděly a potkali tam moc hodnou paní, která vykládá karty. Sehnala jsem Davídkovi letní klobouček, navštívili jsme Davídkovu prababičku a jen tak tak nám neodjel autobus, protože jsme potkali kamarádku z vysoké, která na něj také dobíhala a která nám řekla, kde stojí. Jinak by nám ujel. A tak kamarádka, to byla také dobrá náhoda, protože jsem si už dlouho přála se s ní setkat a já si jí náhodou :) všimla, jak kolem mě probíhá na autobus. Prostě včerejšek byl plný příjemných náhod.

Dnes si knížku čtu a strašně se mi líbí. Škoda, že se mi chce spát :(

4. května 2009

Dlouho jsem se nedostala ke psaní, přitom se toho tolik stalo.

Nejdůležitější událostí asi byla návštěva u Evy. Prý je to vtělený anděl. Pomocí automatické kresby se mi podívala na čakry a řekla, že tam nevidí žádný velký problém. Možná u korunní čakry a pak něco u pravého ucha. Myslím si, že to má trochu souvislost s tváří, kterou jsem zahlédla při jednom z pokusů vidět auru. Pořádně mě to vyděsilo, ale na druhou stranu si říkám, že to prostě jen mohl být „odraz“ mého vlastního obličeje. A i kdyby to odraz nebyl, nemyslím si, že by to byla špatná bytost. Psala jsem jednomu člověku, který odvádí přivtělené bytosti, zda mám nějakou přivtělenou bytost a zda by mi ji neodvedl, a on se mi neozval, tak snad tam opravdu nic špatného není a nebo na to přijdu někdy později.

Nicméně karty mi k tomu zatím nic, co by mi dávalo smysl, neříkají. A navíc je podezřívám, že říkají to, co chtějí ony, ne to, na co se ptám :)

Pak jsme s Evou meditovaly a já si řešila vztahy s mamkou a se svým vnitřním dítětem. Bylo to moc fajn a další den jsem pak byla úplně bez inzulínu na jídlo.

Napadla mě myšlenka, že už jsem to možná vyřešila a vypla pumpu úplně, ale výsledkem bylo jen totální rozházení glykémií. Takže to byla opět jen „pozvánka do ráje“ :) Byla moc krásná, ale dopad na zem dost tvrdý, už je to asi 14 dní a glykémie se nechtějí srovnat :( . A to jsem tak trochu plánovala, že když mám tak dobré glykémie, že bychom si mohli pořídit další mimi…

A taky jsem se objednala na seminář Modrá Alfa. Lidé se tam učí komunikovat se svým podvědomím a to já hodně potřebuji. Stále mi chodí karty, ať se zaměřím na sebe, ne na venek, tak věřím, že se mi to podaří.

Před pár dny jsem dostala „Boží milost“ ve formě pochopení, že nic nemusím. Uvědomila jsem si, že stále se snažím splnit očekávání ostatních a už to obrovské břemeno prostě neunesu. Pořádně jsem si pobrečela a strašně se mi ulevilo. Už jsem nebyla schopná vůbec nic dělat, protože ta má povinnost, že musím splnit očekávání druhých, mi sebrala veškerou sílu. Manžel trochu zíral, nechápal, ale tak nějak jsme se dohodli a je to v pořádku.

Další, co se stalo, je, že se snažím být upřímná sama k sobě i k druhým. Takhle jsem to napsala na Babinetu: „Je to o tom nechovat se podle zažitých dogmat a hlavně dělat to, co člověk cítí, co by chtěl dělat, ne, to co si myslí, že by měl udělat. Ale vše s ohledem na druhé, na jejich city a s úctou k jejich životu. Nelhat sama sobě a nesnažit se své skutky ospravedlňovat před sebou ani před nikým jiným.“

Tady jsem tedy s manželem narazila víc. Když jsem projevila svoje emoce, které jsem kvůli němu dlouho potlačovala, dal mi jasně najevo, že dělám chybu. A to jsem strašně vyletěla, že já žádnou chybu nedělám, že ty emoce ve mně prostě jsou a že už je dál nehodlám kvůli němu potlačovat. A že se bude muset smířit s tím, že občas nebudu mít argumenty a nebudu logická. Pochopila jsem totiž, že lidské jednání není dobré, ani špatné, že ho špatným nebo dobrým činí jen naše souzení. A hádejte, odkud pochází posuzování věcí a škatulkování na dobré a špatné? Ano, ego. Takže odteď se snažím činy ostatních neposuzovat, protože všechny naše činy jsou stejně božské. Jde to těžko, ale snažím se být bdělá, a když zjistím negativní reakci, pokusím se ji zanalyzovat a zjistit, kde jsem ji udělala a jak to příště udělat správně.

Tohle je období velkých změn a věřím, že i velkých pokroků. Také jsem pochopila, že si pořád jen namlouvám, že já jsem ta lepší než ostatní, protože… ale to je také pěkná pitomost, protože nikdo není lepší. Snažím se také nezávidět ostatním úspěch a nesrovnávat se s nimi, protože každý do toho cíle dojde, jen někdo už má našlápnuto o trochu déle.

A ještě něco: po příjezdu od Evy se snažím meditovat. Nedaří se sice každý den, ale zjistila jsem, že když si dám pevný čas pro nějakou činnost, snáz se to dodrží. Takže medituju po obědě, pokud Davídek spinká nebo nejsem hodně ospalá. Únava mě však zmáhá hodně často, takže většinou medituju alespoň 10 minut a když vidím, že začínám „bloudit“ ve snových představách, rychle to „zapíchnu“ a jdu si užívat do světa fantazie :)

K meditaci používám hudbu Merlin´s Magic, Heart of Reiki. Ta písnička má asi hodinu, hudba je stále podobná, takže na meditaci úplně ideální.

Také se mi už trošku daří nesnažit se za každou cenu zviditelnit. Pokud vidím na Babinetu nějaký příspěvek, kam bych ráda přispěla, tak si uvědomím, zda se chci jen pochlubit nebo si sama něco utřídit či zda dokážu díky svým zkušenostem dotazujícímu pomoci. Pokud cítím, že motivací není jen pomoci díky svým zkušenostem, nic nepíšu. Připadá mi, že je to moudřejší.

15. května 2009

Včera jsem měla narozeniny :)

Stále celkem pravidelně medituju, někdy to jde líp, někdy hůř. Prosím vždy své Vyšší JÁ, aby mi poslalo nějaké nevyřešené emoce z dětství, a hned je dostávám. Někdy je to silné, že až brečím, jindy je mi jen trochu do breku, sem tam jsem jen smutná. Funguje to vždy jen jednou, když poprosím o další dávku, většinou ji nedostanu. Ale jsem za to vděčná, pokud je to skutečně pravda, protože prožívání udušených emocí je léčivé a osvobozující. Pravda je, že se potom většinou cítím trochu hůř, ale volnější a svobodnější.

Snažím se věřit ve svět Andělů, Ježíše a dalších bytostí i bez důkazů. Některé dny si myslím, že už se mi to celkem daří, ale pak zase přijdou pochybnosti. Ale i tak si myslím, že už mi to začíná jít a že už ke všemu, v co bych mohla věřit, nepotřebuji důkazy. Nebo aspoň začínám nepotřebovat důkazy?. Tahle změna myšlení je ale těžká, protože je to vlastně změna osobnosti. A navíc v člověku stále hlodá myšlenka, že věřit něčemu bez důkazů je přeci bláznovství a tak trochu strach, aby se člověk nedostal s tím spojenou přílišnou důvěrou do moci nějaké sekty nebo aby se z něj jednoduše nestal posedlý člověk nebo blázen. Prostě aby to celé člověka nepohltilo a on se nedostal do nadvlády něčeho sektářského. Když člověk vidí lidi, jak třeba pod taktovkou Jehovistů zešílí, začne věřit v UFO nebo dokonce nechá své dítě umřít kvůli tomu, že mu tato víra zakazuje transfuzi, tak se jen děsí toho, jestli tato víra (musí být slepá, když nežádá důkazů), není začátkem cesty stát se také takovým Jehovistou. Toho se děsím a tam bych se v žádném případě nechtěla dostat. A proto se bojím „skočit“ a jednoduše uvěřit. Bojím se, že tam dole není ráj, ale zjednodušeně řečeno ústav pro duševně nemocné.

Co když Bůh opravdu není, co když je tahle víra opravdu semínko jedovaté rostliny, který má každý z nás v sobě a záleží na tom, zda ho zalévá a nechá vyrůst, až nás ta jedovatá rostlina pohltí. Co když má to semínko kouzlenou moc nás lákat, abychom ho zalévali? Co je vlastně realita? Duchovno tvrdí, že právě to duchovno je realita. Že na Zemi žijeme jakoby v Matrixu. A společnost na Zemi zase tvrdí, že duchovno je výplodem chorobného mozku a že ti, co se nechají zlákat, dopadnou v lepším případě jako Jehovisti, v tom horším spáchají rituální sebevraždu.

Kdo má pravdu?

Jsem mezi dvěma mlýnskými kameny a nevím, pro který se rozhodnout. A nechci zůstat celý život uprostřed. Chci si vybrat ten správný kámen. Ale nikdo neporadí, který je ten správný, protože to jednoduše nikdo neví. Ti, co si již vybrali, budou horovat za svůj kámen. Ale když se jich člověk zeptá, zda si jsou fakt na 100% jistí, bez jediné pochyby, že přesně tenhle kámen je ten pravý, zaváhají. Jasný důkaz totiž nikdo nemá, to by bylo moc jednoduché?. Kdyby každý hned věděl, co je správné. Kdyby to šlo změřit, zvážit či jinak objektivně porovnat. Kdyby to bylo tak jednoduché, jako přijít do restaurace a moci si za 50 Kč vybrat malý nebo velký řízek. Oba za stejnou cenu. Vždycky vím, do čeho jdu a co mě čeká, když se rozhodnu pro některou z variant. Když si vyberu, nemůžu si pak stěžovat. Vím, že když si vyberu menší řízek, najím se méně, a když ten větší, najím se hodně. Ale když si člověk vybere mezi materiálnem nebo duchovnem, nikdy neví, jestli materiálno znamená velký řízek nebo naopak ten malý. A obráceně. A dozví se to někdy? Dozví se to na konci života? Je něco na konci života?

Kdo si vybral duchovno věří, že na konci života něco je a to něco ho pochválí, že si vybral duchovno. Že mu to něco třeba dá nějakou výhodu před tím, kdo si vybral materiálno. Ale naopak kdo si vybral materiálno na nic po smrti nevěří a říká si, proč ten duchovně založený člověk dělá takové hovadiny, on je chudák blázen, musím ho politovat, on není normální. Normální je žít materiální život.

Takže na jakou stranu se přidat?

Snažím se na duchovní, ale zdravý rozum (duchovně ego) mě stále táhne zpátky. Je to bezpečnostní záklopka nebo ďábel v nás, kterému vyhovuje mít nás pod svou nadvládou a nerad nás pouští na svobodu? Přitom nám nic nebrání se od svého ďábla odpoutat. On nám to nezakazuje a ani nás za to nijak netrestá. Ale my jsme tak pevně v jeho moci, že odejít nechceme. Něco jako syndrom oběti. Ta si na svého trýznitele tak zvykne a přilne k němu, že už od něho utéci nechce. Přestane vnímat chování trýznitele za týrání, ale za normální a správné a přestane k němu cítit odpor. Udělalo to samé s námi ego?

Nejhorší je, že to ego jsme si prý vytvořili sami. Dobrovolně jsme se zotročili, vytvořili jsme si našeho „boha-trýznitele“, kterému sloužíme a řídíme se jeho radami. Neřídíme se radami skutečného Boha, ale radami ďábla v nás. Ale je to jen klam. A tohohle „neboha“ jsme si asi vybrali dobrovolně, protože byl blíž našemu materiálnímu světu. Potřebovali jsme mít víc peněz, uznání, slávy, výhod a tohle všechno nám nabízel náš falešný bůh.

Nevím, jak to bylo, takhle to cítím a mám to částečně podložené i literaturou. A takhle to opravdu může být. Ale jak už jsem psala: existuje proto důkaz? Ne. Ale existuje důkaz pro materiální cestu? Vlastně ano. Na materiálno si člověk může sáhnout. Pokud poslechne svého ďáblíka a bude ještě k tomu jednat nečestně, může se celkem jednoduše dostat k penězům, slávě, výhodám. Ďáblík mu našeptává: „všichni kradou, tak si taky nakraď. A když na to půjdeš „přes mrtvoly“, budeš mít dokonce větší bohatství, než ostatní. Když budeš lhát, bude to pro tebe znamenat výhody.“

Tady je ten důkaz. Ze svého okolí známe spoustu lidí, kterým tento život opravdu přinesl ovoce. Jsou to úspěšní poslanci, podvodníci, nečestní podnikatelé.

Tahle cesta funguje, tak proč se po ní nevydat?

Možná jde opravdu jen proto vybrat si jednu z cest a té také věřit a nepochybovat o ní. A pak také zpětně nelitovat toho, že jsme si právě tuhle cestu vybrali.

Pořád válčím s tím, že se mi nechce do úkolů, které mi „přerůstají přes hlavu“ Ale čtu teď zajímavou knížku od J. Graye Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše a děti jsou z nebe. A dočetla jsem se důležitou věc, že tenhle problém pramení z toho, když rodiče za děti vše vyřeší a dítě pak nezískává tu správnou sebedůvěru ke zvládání i náročných problémů. Že se snaží problémy, které samo nedokáže vyřešit, prostě neřešit a věří, že je za něj vyřeší rodiče. Tuším, že takhle je to i u mě. Bojím se ten problém řešit, raději ho ignoruju. Místo, abych se mu odvážně podívala do tváře, zbaběle před ním utíkám.

Zatím se mi ho nepodařilo vyřešit, ale základní kámen už je zasazen. Problém je analyzován a pojmenován, teď už bude jednodušší ho řešit. Ještě musím vymyslet strategii, jak na to. Včera jsem měla strategii: tak a teď ho jdu bez odmlouvání vyřešit. Tahle strategie je ale popíráním, jako bych se snažila dveře místo klíčem otevřít buldozerem. Buldozerem se problém sice vyřeší, ale kdybych našla klíč a dveře dokázala otevřít sama, už bych nikdy nepotřebovala buldozer.

I když se cukrovky stále ptám, co mám udělat, aby mohla odejít, myslím, že stále nedostávám spolehlivou odpověď. Je to jako s počasím. Když se mě to netýká, jsou mé předpovědi téměř 100% spolehlivé. Ale když mám dovču a chci jet na výlet, tak tu odpověď prostě nedostanu. Jsem v tom moc zainteresovaná. Stejné je to asi i s cukrovkou.

Možná, že si zkusím ještě konstelaci. Mohla bych si postavit sebe, matku a cukrovku. Nejsem si jistá, zda by ten představitel dokázal interpretovat, co mi chce cukrovka ještě ukázat a nebo zda by k tomu došel děj. Minule, když jsem představovala tatínka jednoho z účastníků, jsem také nevěděla, proč se bojím být se svým synem. Ale Martinka z Babinetu je v tom asi dost dobrá, možná, kdybych si vybrala ji… pouvažuju o tom… Ale raději bych si tu konstelaci udělala sama nebo našla jinou techniku, jak na to přijít. Hodně si slibuju od Modré alfy – kurz, na který jsem přihlášená. Na kurzu nás naučí dostat se do hladiny Alfa, ve které se velmi dobře daří komunikovat se svým vyšším já, odhalovat nemoci u druhých. Četla jsem příběh jedné holčiny, která tyhle kurzy absolvovala a ačkoliv si také myslela, že je v tomhle úplný antitalent, vše se jí podařilo. Tak věřím, že se to podaří i mně!

19. května 2009

Už nedávno jsem přemýšlela o tom, že moc přemýšlím. Někde jsem četla zajímavou metodu: po dobu 1 hodiny si psát vše, co mne napadne. Metodu jsem tedy nevyzkoušela, ale chvíli jsem se pozorovala, o čem přemýšlím a docela mě to vyděsilo. Pak mám slyšet anděly, když mě má mysl nutí neustále o něčem přemýšlet. Jsou to děsné blbosti. Když si uvědomím, kolik času jsem strávila přemýšlením nad tím, proč už se mi glykémie nedrží tak krásně samy bez inzulínu, jako den po návštěvě Evy a po její řízené meditaci. Jak jsem zvažovala všechna možná řešení, až jsem z toho neustálého uvažování byla děsně utahaná a už jsem prostě odmítla něco řešit. Dokonce jsem si říkala, že jsem to „zazdila“ tím, že jsem se snažila přemýšlet nad tím, čím to je, že se cukry takhle krásně samy drží v normě. Jak jsem se to neustále snažila analyzovat, abych na to přišla a mohla si užívat života bez inzulínu na jídlo.

Taky jsem četla, že myšlenky je možné si vybírat. Že se nemusíme nechat vybírat myšlenkami, ale že to může být naopak. Zatím mi to moc nejde. I když si myslím, že teď už tak moc neanalyzuji a o věcech tak strašně nedumám, že to spíš nechávám plynout a ono se to vykrystalizuje samo.

Také jsem četla, že když nějaký problém předáme Bohu, on ho vyřeší a dá nám ho „uzdravený“. Zkusila jsem odevzdat cukrovku Bohu, ale zatím se nic nestalo. Asi to ještě dělám špatně, možná si jen myslím, že jsem ten problém Bohu předala, ale někde uvnitř, v podvědomí, se o něj stále ještě starám já. A nebo jsem si ho od Boha zase převzala, což mi připadá docela pravděpodobné. Protože už zase řeším, proč mám glykémii po obědě tak vysokou, zda mi tam nedělá nepořádek pro změnu nízký bazál, proč mám pak na oplátku každé odpoledne cukr nízký, i když si píchnu na glykémii 20 jen málo inzulínu.

Poslední dobou se mi stává, že se mi plní přání, které jsem si snad ani ve skutečnosti nepřála. Je to zvláštní, protože přání, která si moc přeji, se mi nevyplní a ta, která tolik nechci, ano. Možná moc „tlačím na pilu“. Možná je to přesně to svěření se do péče Boha. Pokud já sama moc usiluji, beru to Bohovi a on to pak nemůže vyřešit.

Teď si vzpomínám, že jsem někdy v začátcích četla v knížce, že až nám nemoci přestanou vadit, stanou se nepotřebnými a zmizí. Možná je to také cesta. Cukrovka teď vlastně tvoří jednu z nejpodstatnějších částí života. Kdybych o ni přišla, co bych dělala???? Možná, že podvědomě ji nechci nechat odejít, zkusím se na to mrknout v meditaci.

Taky je pravda, že cukrovku hodně zlepší úprava životosprávy. Už mi to říkal anděl jedné paní, které jsem se na to ptala po internetu. Ale já se jídla prostě vzdát nedokážu. A nechci! Bohužel si zase říkám, že i když mě vesmír nutí jíst střídmě, že po velkém množství jídla si můžu píchnout inzulínu kolik chci a on prostě nezabere, tak to prostě neudělám. Zase se vrací stará známá formule: ten pitomý Bůh, zase na mě svaluje hromy a blesky a snaží se mě silou donutit něco změnit. Ale já jsem svobodná bytost a budu si dělat, co chci. Kašlu na boží blesky! Já ale vím, že Bůh pomáhá mně, abych si něco vyřešila.

20. května 2009

Čtu si deník zase od začátku a ráda bych dnes trochu bilancovala.

Nejdříve k andělům a snům. Nejsem si stále 100% jistá, že mě ve snu navštívili andělé a dali odpověď na moji otázku, zda jsem vtělený anděl. Ale jeden sen mi připadal obzvlášť důležitý a bylo to asi 3. nebo 4. noc po prosbě, aby mi to andělé ve snu sdělili. Byla jsem tam pomocník nějaké velmi důležité osoby nebo bytosti. Snažila jsem se ji ukrýt, dostat do úkrytu nebo tak nějak. Z toho jsem si říkala, že asi anděl nejsem, protože mým úkolem je jen pomáhat lidem. Ale teď, když tvořím tyhle věty, tak mě najednou až zamrazilo, když jsem psala „byla jsem pomocník nějaké velmi důležité osoby nebo bytosti“. Neznamená to pomocník Boží? Anděl?

Abych pravdu řekla, už mě to jednou zase napadlo, že mi připadá, že jsem vtělený anděl. Ale pak jsem tu myšlenku zase zavrhla. Zkusím se na to ještě dnes zeptat v meditaci, už jsem od soboty nemeditovala, tedy včera ano, ale vůbec mi to nešlo, byla jsem unavená, šla jsem ten den večer pozdě spát.

Teď jsem se ještě zkusila zeptat karet a tohle mi vyšlo:

POŽEHNÁNÍ

Bůh a andělé vám právě teď pomáhají. Žádejte je o pomoc i nadále a až přijde (a ona přichází vždy), přijměte ji.

Andělé chtějí, abyste věděli, že se vám právě teď dostává mimořádného požehnání. Možná jste se v poslední době setkali s určitými problémy nebo právě prosíte o mimořádnou pomoc. V každém případě vás nyní andělé zahrnují ještě větší Boží láskou než kdykoli předtím. Vězte, že při vás stojí další andělé a dávají vám porci lásky a světla navíc.

Někdy možná máte pocit, že vás Bůh i andělé opustili. Tato karta se vám snaží připomenout, že neodešli a že vás nikdy ani opustit nemohou. Pouze náš strach nás zaslepuje a ohlušuje vůči přítomnosti našich andělů. Nicméně vaši andělé mohou váš strach rozptýlit, pokud je o to požádáte a dovolíte jim to. Dostalo se vám skutečného požehnání a Bůh i jeho andělé vás velice milují.

Tak co? Jsem anděl nebo nejsem? Zase vím houby.

Problém s lékařem se vyřešil úplně bez problémů. Na minulé kontrole jsem se setkala s lékařkou, která na diabetologii pracovala ještě před svojí mateřskou a teď tam pracuje na částečný úvazek. Dohodly jsme se, že budu chodit k ní. Takže jsem na jednu stranu ráda, že budu mít příjemnější doktorku, která mi vyhovovala už dříve, ale na stranu druhou je mi trochu líto, že jsem bohužel nemohla absolvovat další opravnou praktickou zkoušku. Myslím, že jsem na ni byla celkem připravena a docela se i těšila, zda ji zvládnu.

Když o tom teď ale uvažuju, tak další zkouška byla nedávno, když se ke mně přidal pes mé tchyně. Byl bez obojku a šel za mnou do obchodu. Všichni se na mě zlobili, proč na toho psa nemám obojek a já se jim snažila vysvětlit, že ten pes není můj, že je tchýně a že se ke mně náhodou přidal. No, nesložila jsem se, ale na 1* to nebylo. Ale špatná jsem z toho také nebyla, řekla bych tak 2-. Myslím, že tuhle známku beru, ale příště budu pozornější a určitě to zvládnu ještě lépe!

Vlastně si uvědomuji, že předtím jsem propadla u další zkoušky nebraní si věcí osobně. A to v incidentu s manželem, kdy jsem vyletěla, že už nebudu vždy logická a že občas vyletím. To jsem tedy vzala fakt osobně, když se na mě naštval za to, že jsem vyletěla. No nic, tak jsem to alespoň trochu napravila v incidentu se psem :)

A co čakry? Protože mi Eva řekla, že tam žádný zásadní problém nevidí, tak jsem to tak nějak přestala řešit a zaměřila jsem se na meditační relaxaci – tzn. imaginace zahrady a pak vstoupení do vnitřního srdce. Zde se setkávám se svými rádci a dalšími duchovním bytostmi a ptám se jich na radu.

Jak mi stále radí karty, snažím se teď co nejvíc zaměřit na vnitřek sebe. Přestávám hledat venku a u druhých a hledám možnosti, jak vše najít uvnitř sebe. A výsledkem je právě kurz Modré Alfy, které mne má naučit komunikovat se svým vyšším Já a s božím světem, třeba rozpoznání chorob na dálku.


Jitka
jitka.kr@centrum.cz


Vloženo: 1.09.2009

KOMENTÁŘE

počet komentářů: 0

SOUVISEJÍCÍ STRÁNKY


Přihlášení

Login:
Heslo:

K zamyšlení

Považuji den za den, noc za noc. Nic více. (Buddha)
- zkuste štěstí a seznamte se!
- meditace, přednášky, semináře
- Praha, Brno i další místa v ČR
- prodej nebo darování tibetské houby
- nabídka knih na prodej
- nabídka spolubydlení
- prostory pro různé akce


Sexuologická poradna a efektiv..
komentářů: 9, poslední: 25.01.2017
Nemám motivaci k žití
komentářů: 35, poslední: 21.02.2017
Takže na Měsíci nikdy nikdo ne..
komentářů: 18, poslední: 2.07.2016
Občas mě život nebaví...
komentářů: 10, poslední: 23.02.2017

Reiki je mrtvý zdroj
komentářů: 46, poslední: 21.05.2017
mystička Ivana Adamcová
komentářů: 15, poslední: 7.05.2017
Petr Chobot - meditační akce
komentářů: 3, poslední: 2.05.2017
Dvojplameny? Máte nějakou zkuš..
komentářů: 30, poslední: 30.04.2017
Pokračovatel Květoslava Minaří..
komentářů: 70, poslední: 22.04.2017
Outdoorové oblečení
komentářů: 13, poslední: 16.04.2017

Svět barevných balónků
komentářů: 1, poslední: 23.05.2017


Copyright © 2007-2017: Všechna práva vyhrazena | Mapa stránek | Přidávání článků | Diskuzní fórum | Seznamka HARMONIE | Kontakt | RSS 2.0