Po kolena v bahně a břeh v nedohlednu (3. část)

sestavila: Jitka

V těchto zápiscích popisuje autorka svůj osobní i duševní život. Tyto zápisky jsou rozděleny do tří částí:

1. část | 2. část | 3. část

4. června 2009

Po kolena v bahně a břeh v nedohlednuTakže kurzu Modrá alfa jsem se bohužel nezúčastnila. Neustále jsem měla problémy s ubytováním a když jsem ho našla, tak jsem zase onemocněla kašlem s hleny. Ano, možná se mi trochu nechtělo jet, protože s tím souviselo ranní vstávání a přespání v tělocvičně. Možná jsem si prostě tu nemoc přivodila sama, abych měla důvod nejezdit. Ale přesto jsem docela smutná, že se nenaučím hledat uvnitř sebe, protože to znamená posunutí odpovědí na spoustu mých otázek. Kurz jsem ale už zaplatila, takže příště už pojedu, snad i kdybych umírala :) Zajistím si předem ubytování, abych nemusela jezdit se stresem a snad se vše podaří lépe. Je zvláštní, že když jsme sháněla marně to ubytování, tak jsem si říkala, že asi nějaká negativní energie nechce, abych jezdila. Ale já stejně pojedu. To bych musela být nemocná, abych nejela. Kdybych byla nemocná, tak to asi nebude chtít Bůh nebo andělé, to by asi negativní síly nezvládly přivolat mi nemoc. No a pak jsem skutečně onemocněla :(

Můj kamarád Sueneé mi říkal, že to mě jen něco zkouší, jestli to myslím vážně. Ano, myslím to vážně, minule jsem k Evě jela s chřipkou nadopovaná prášky. Ale silný kašel, to jsem si fakt „nelajsla“. Jednak mi nebylo moc dobře, ale také mi bylo blbé rušit ostatní. Já sama bych se rušila samozřejmě také.

Pamatuju se, že u Evy byl Davídek také nemocný a teď znovu. To asi nebude náhoda :) Včera jsem zaplatila dovolenou, tak si vyberu nový termín kurzu a rovnou seženu ubytování. Jenže v září mi to nevyjde, jedeme na dovču. Pojedu tedy 21. – 22. listopadu.

12. července 2009

Na první červencový týden jsme měli naplánovaný kurz sebevědomí s Pandorrou z Babinetu. Ale bohužel chyběl jediný človíček, aby se kurz uspořádal. Poté, co jsem ho oficiálně zrušila, jsem se dozvěděla, že jedna z účastnic, která se neozvala, neměla přístup na e-mail a potvrdila den před odjezdem svoji účast Pandoře na mobil. Pozdě :( . Navíc jsem opět měla bolení v krku, jako i minule, takže je to úplně jasný: něco nechce, abych na kurzy jezdila. A nejsem to já sama? Tak nějak tuším, že něco ve mně se duchovnu brání, že na žádné kurzy nechce a dělá proto všechno možné. Je to ta část ve mně, která se bojí do duchovna „skočit“?

Včera jsme s manželem večer v posteli probírali, proč se bojíme prostě se plně odevzdat duchovnu. Třeba příklad: nedávno měl Davídek podezření na toxoplasmózu. Já z větší části cítila, že to tak má být, že je to nějaká zkouška, že se mám něco naučit. A že jsme tomu nemohli zabránit, i kdybychom se hodně snažili, že co se má stát, stane se. A nebo by se stalo něco podobného. Geniální pohádka o Šípkové růžence a píchnutí se o trn je pravdivý obraz života. Ale na druhou stranu jsem si stále trochu vyčítala, že jsme pro ochranu před toxoplasmózou mohli udělat více, koupit hned kočičí záchod, aby se v něm nemohl hrabat. A tyhle dvě složky se ve mně stále bily. Do toho začala útočit tchýně, že malého dám do školky, když je ještě takhle malý a že navíc teď je nemocný. Že máme takhle šikovné dítě a že bychom ho s nemocí ve školce mohli zničit! Já myslela, že na ni skočím, a tak jsem raději odešla s poznámkou o páchání dobra. Navíc manžel se ukázal, že pro něj je materiálno také ještě příliš silné a místo aby mě uklidňoval, tak ještě sýčkoval, jak bude Davídek do konce života poznamenaný. Nakonec jsme si spolu otevřeně promluvili (dle rad v knížce Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše) a on přiznal, že se o Davídka bojí a pak to dramatizuje. Ano, bála se i tchýně s tchánem, kteří v neškodném článku zaškrtali věty v takovém kontextu, že to vyznívalo fakt hrozně. Jako třeba že toxo ovlivňuje činnost mozku. Ale věta o tom, že toto bylo zatím prokázáno jen u opic, to už „zaškrtnuto“ nebylo. Co s lidmi dokáže udělat strach! A proč já nebyla tak vyděšená? Možná tím, že proti cukrovce je toxo jen neškodná rýma. Možná proto, že mě za pár desítek let čeká umělá ledvina, kolečkové křeslo a slepecké brýle? Možná proto už mě nemůže nějaká toxo rozhodit?

Samozřejmě, že se toxoplasmóza neprokázala. Takže Davídek je zdravý. A co kolem toho bylo povyku. Držela jsem se statečně, snažila se nepodlehnout, ale ta jistota ještě nebyla 100% a snažila jsem se část jí získat od manžela. Ten mi ji ale naopak bral, takže výsledkem nakonec byla stejně depka. Tuhle zkoušku jsem nezvládla, ale myslím, že jsem odolávala celkem statečně. Je vidět, že to vnitřní sebevědomí není ještě 100%, že na tom musím pracovat.

Včera se mi stala ještě další událost. Na babinetu jsem napslala Zklamané, že Pan podle mě není špatná, když Zklamaná říká, že dává najevo své levely a uráží. Ale zmínila jsem se o hrdosti. Nemyslela jsem to na Pan, ale Hirondel to někde pocítila jako příležitost a snažila se mě zmanipulovat k tomu, abych jí nahrála do karet a přiznala, že Pan je alespoň hrdá. Tak šikovně mě zmanipulovala, že pak mi nezbylo, než přiznat, že Pan je hrdá, i když jsem si to ve skutečnosti nemyslela. Ale někde tam byla malá pochybnost a Hir mě tak zmátla, že jsem tu pochybnost přiznala za pravdu.

Všimla jsem si toho až poté, co mě zmanipulovala, ale díky lepšímu sebevědomí jsem se už nebála se ozvat a řekla jsem ji, že to vidím jako manipulaci a že si už nepřeji být zatahovaná do jejích „hrátek“ a žabomyších válek, kdy se dokazuje, že jeden je horší než druhý nebo že má alespoň nějaké špatné vlastnosti. Zvláště, když Hir Pan nemusí. Hir prostě jen Pan chtěla dokázat, že Pan není úplně dokonalá. Ale nejsem si jistá, že to Pan tvrdí. Spíš spolu mají spory a snaží se ukázat si, kdo má navrch. A Hir, i když je moc fajn, tak manipuluje, ač si to nechce přiznat. A nejsem si jistá, zda jí to chci říci. To by bylo zase páchání dobra.

Myslela jsem si, že páchání dobra už mám zpracované. Že stačí nedávat lidem v krizi nevyžádané rady a je to v kapse. Ale zase jsem byla poučena, že až tak zpracované to nemám. Zastala jsem se nedávno Mariposy, se kterou si připadám na stejné vlně, i když buď je, nebo se zdá (a to je důležité) duchovně na vyšší úrovni. Mluví krásně, má to smysl, vypadá to, že už „prohlédla“, ale těžko říci, zda tohle vše praktikuje nebo to má jen „naučené“.

Ale buď jak buď, holky z duchovního se do ní pustily právě kvůli jejímu dokonalému životu. Já se jí zastala. Ona to nepotřebovala. Pak jsme to rozebíraly a já si uvědomila, že vlastně stále páchám dobro.

Teď začal další spor, tentokrát o Pan. Sama z vlastní vůle jsem se ji nesnažila obhájit, ale nějak mě do toho Zklamaná zatáhla a já začala Pan bránit. A pak se přidala Hir a vzešla z toho již popsaná manipulace.

Všímám si, že mám asi nějakou schopnost uklidňovat naštvané lidi. Nejsem si s tím ještě úplně jistá, ale pár příkladů už se stalo. A nejsem si jistá, zda to není něco naučeného od D. Carnengieho, který byl můj velký učitel. Jeho knížky o jednání s lidmi jsme na střední doslova hltala a pomohly mi v dobách největší krize sebevědomí. Věta: „každým dnem v každém smyslu se stávám sebevědomější a sebevědomější“ mě fakt vytáhla z bahna a udělala ze mě normálního člověka. Řeším své sebevědomí stále, ale myslím, že ta věta už mi teď nemá co dát. Teď musím své sebevědomí založené na externích podmínkách (jak mě má kdo rád) přesunout na vnitřní sebevědomí (jak jsem si sama sebou jistá). Jde to pomalu, ale jisté výsledky tu už jsou. Hlavně na babi, kdy už se tolik nebojím psát ostatním něco, co by se jim nemuselo líbit a přestávám o sobě tolik pochybovat. I když třeba moji samolibost ještě úplně zpracovanou nemám, i když jsem pochopila, že i samolibost či sebestřednost pro mě může mít nějaký dar. Když si to však člověk dlouho neopakuje, zapomene a sklouzává do starých kolejí. Možná, že je toho teď zase na mě moc, že toho řeším víc, než zvládám a měla bych si vytyčit pár nejdůležitějších úkolů. Když jsem s duchovní cestou začínala, také jsem nejdřív dělala tu chybu, že jsem chtěla vyřešit vše a pak jsem pochopila, že tak nevyřeším nic. Teď už jsem si říkala, že jsme dál, že už tolik problémů nemám a tohle se opakovat nebude, ale přiznávám, že těch problémů není zas až tak o moc méně. Jsou tu totiž nové problémy, které jsem v té době za problémy vůbec nepovažovala a neviděla jsem je.

Tu sebestřednost bych ale přijmout měla, její nepřihnutí brání zlepšení mého sebevědomí a to dost razantně. Za svoji sebestřednost se stydím a je stále mým tmavým démonem. Dokonce se za ni ostatním omlouvám, ale projevuji ji stále. Snažím se ji neprojevovat, ale zavřít démona pod zámek si koleduje o pěkný malér. Jako to píše Debbie Fordová v Temné stránce hledačů světla. Každá vlastnost, kterou potlačujeme, má v sobě dar. A to, že tuto vlastnost potlačujeme, jí dává ještě větší moc. Ona za těmi dveřmi roste a čeká na svoji příležitost. Pak stačí malinko pootevřít dveře (Apríl z Babinetu to umí geniálně a v jistém smyslu jsem jí za to i vděčná, protože mi to pomohla pochopit) a démon vyletí a se vší nahromaděnou sílou pak udělá pěknou paseku. Kdežto kdybychom démona každý den venčili a jednali s ním jako s každou další naší vlastností, ztratil by svoji sílu. Je to ale tak těžké přijmou své stinné stránky, když celé léta děláme, jako by neexistovaly. Když je společnost odsuzuje. Ano, je to jen posudek společnosti, která hodnotí, co je správně a co ne. Ale ve skutečnosti nic není špatné. Vše je správné. Ego má touhu hodnotit. I sebestřednost je božská vlastnost získaná od Boha. Měli bychom ji tedy přijmout a využít její dar. Pan mi jednou napsala, že mnoho slavných osobností je sebestředných, pomohlo jim to vybudovat kariéru. Takže to asi zase tak špatná vlastnost nebude :)

Ano, některé špatné vlastnosti přijímáme lépe, ale některé, ty fakt nenáviděné, jdou těžko. Nechceme, aby nás svět viděl obnažené – špatné. A bojíme se, aby nás svět za ty špatné vlastnosti neměl rád.

Vlastně se to vztahuje ke 4 dohodám od Miguela Ruize. Již od ranného dětství jsme ochočováni – když uděláme něco správně tak, jak to chtějí rodiče, dostaneme odměnu. Za něco špatného naopak trest. V očích rodičů jsme zlí a nehodni lásky. A dospělí nás tak ochočí, že si v dospělosti sami vybudujeme svého Soudce, který sám hodnotí, co je dobře a co je špatně. Soudce zavírá démony za mříže a soudí nás, když tyto dveře pootevřeme a démona vypustíme.

Ale abych se dostala k té mé nově objevené schopnosti smiřovat. Na té diskuzi se Zklamanou dotyčná útočila na lidi na vyšším duchovním levelu. Ukázala jsem jí, že i tito lidé jsou pořád jen lidé a že i oni dělají chyby a povyšují se. Ona najednou zmírnila svůj útok a uklidnila se. Dál už se mi ale nedařilo. A to tím, že ona vidět nechtěla. Nechtěla pochopit naše levely. A kdo vidět nechce, špatně se k tomu nutí. Nejsem si jistá, zda to někdo dokáže.

Nebo Pavlu jsem ještě jako moderátorku uklidnila při jedné diskuzi, když všechny kolem sebe zuřivě napadala. Apelovala jsem na její přátelství, ukázala jsem jí pochopení a poprosila ji, zda by přestala. Bylo toho samozřejmě víc, ale podařilo se. Myslím, že od té doby už lidi tolik nenapadá. Sice poté dostala ban, ale teď už se s ní baví lépe. A vždycky, když začne, dokážu ji uklidnit. Stačí třeba říci, ať už mě netrápí, nebo se fakt naštvu a dám si ji na černou listinu :) . Myslím, že částečně to bude tím, že já se odhalím, že přestanu být jejím rivalem, ale ukážu jí všechny karty. To jí také odzbrojí. Podařilo se mi to i s mojí největší rivalkou, Aprill. Už si přesně nepamatuji jak, ale myslím, že jsem také složila zbraně.

Možná, že na tohle mám fakt nadání. Možná tohle je to, co bych měla v životě dělat. Smiřovat lidi. A myslím, že mě to i baví, dělala jsem to i s rodiči. A většinou úspěšně. Ale jen do té doby, než vše začalo nanovo, takže jen krátkodobé vyřešení. Na dlouhodobé řešení by asi bylo potřeba někoho jiného.

Budu o tom uvažovat, možná mi Bůh ukazuje cestu, když jsem ho prosila, aby mi pomohl najít něco, co bych v životě profesně měla dělat.

Rozhodně se na to zaměřím a zkusím se na to poptat i ostatních diskutujících, jestli si toho všimli.

2. srpna 2009

Myslím, že se s některými událostmi a zkušenostmi asi budu opakovat, ale myslím, že to není na škodu, pokud se budu opakovat, bude ten problém ještě třeba řešit.

Myslím, že jsem narazila na knížku, která přesně odpovídá mé filozofii i mému zaměření. Jmenuje se Cesta k vnitřnímu klidu a je od německého psychologa a filozofa Laustera. Přesně jsem se v ní našla! Prostě dokonalé! Jsou v ní odpovědi na většinu mých otázek a také návod, jak vyřešit většinu svých problémů.

Tuším, že teď je mým nejhorším problémem pocit jistoty. Potřebuji ke svému životu pevné body, jasná pravidla a jistoty. Abych jistoty dosáhla, celý svůj život si doslova „linkuju“ na papíře. Vůbec nežiju. Jen plním plán :( . A když se plán nedaří, jsem z toho vytočená, sklíčená a v depresivní náladě. Stačí jen malý zádrhel (třeba dort s vůní benzínu :) , který manžel v autě vylije a dort pro 1. narozeniny syna načichne) a můj dokonalý mrakodrap se naráz sesype jako balíček karet.

Tohle jsem se dočetla právě v té knížce. A mnoho dalších zajímavých věcí. Když manžela donutili odejít z práce, měla jsem z toho slušnou depku. Hypotéka, dítě, já na rodičovské dovolené a ještě k tomu bez odstupného a bez úspor! Myslela jsem, že mnou asi sekne :) První den, kdy mu v práci řekli, že už ho nepotřebují, jsem to vzala statečně. No co, dostane 3měsíční odstupné a do té doby si něco najde. Ale asi jsem to zvládla moc dobře :) a tak přišel další level úkolu. Vyhazov bez odstupného.

To už jsem tedy nezvládla, brečela a prosila Boha, ať to vyřeší, ať to dobře dopadne. No, asi to vyřešil, manžela nakonec nevyhodili, ale nechali ho odejít dobrovolně. Kdyby ho bývali byli vyhodili za hrubé porušení kázně, tak by neměl půl roku nárok na podporu a nikde by ho s tímto „vroubkem“ nechtěli zaměstnat. Ale na druhou stranu, manžel přiznal, že už se v té práci stejně přestal vyvíjet a že bylo čas na změnu. Ale když je teď to pitomé období krize! S hypotékou na krku, bez úspor a rok a půl starým dítětem prostě není čas na změnu! Ale hned, jak jsem si pár dní poté přečetla tuhle knížku a uvědomila si díky ní, že život je jak tekutý písek, který se musí zákonitě pohnout, že nic není jisté, jen smrt, obrovsky se mi ulevilo! Druhý den jsem se probudila vyrovnaná a zrovna v ten den volali manželovi z jiné firmy, že má přijít na 2. kolo výběrového řízení a ještě z další firmy, že by ho rádi viděli, že ho zaujal jeho životopis. Takže odpoutání se od jistot funguje docela rychle!

Vždycky, když se můj podstavec na tekutém písku začne zase povážlivě hýbat si řeknu, že život je jen hra. A ona opravdu je! Díky té knížce jsem to pochopila. Je to hra, ve které musí člověk riskovat, odvážit se udělat změnu, nebát se pádů a také se těšit z úspěchů. Život by se dal trochu přirovnat ke hře Člověče nezlob se. Obejdeš snadno celé kolo až téměř k domečku a pak spoluhráč hodí 2x6 a 1x5 a najednou stojíš zase v doku na nule. Ale to neznamená konec hry! Teď zase hodíš párkrát šestku ty a končíš šťastně v domečku.

Takhle je to celý život. Jednou jsi dole jednou nahoře. I milionáři dělají dobré i špatné obchody, jednou vydělají, podruhé prodělají a neznamená to pro ně konec světa. Nebojí se riskovat a život žít.

Myslím, že se mi to celkem daří. Je to samozřejmě běh na dlouhou trať, je třeba jako při každé změně přeprogramovat mozek. Ale tahle potřeba jistoty a bezpečí, to je jedna ze základních lidských potřeb (teda alespoň dle Maslowovy pyramidy hodnot stojí na druhém místě hned po tělesných potřebách). A vyměnit tuhle jistotu za „život je jen hra“, to mi myslím dá docela zabrat. Nicméně se cítím o moc svobodnější, když se snažím nelpět na pozemských věcech a cítím, že je to správná cesta.

Další věcí, kterou teď řeším, je má potřeba neustále hodnotit. Doufám, že toho nemám moc, protože před pár lety jsem se také vrhla do všeho po hlavě, snažila jsem se být naráz dokonalá a nějak mě to pohltilo. Nenaučila jsem se vůbec nic a navíc jsem měla hlavu jak pátrací balón :) Takže jsem začala pěkně jedno po druhém a fungovalo to skvěle.

Cítím, že teď už jsem v dalším levelu. Neřeším jen svoje průšvihy jako na začátku. Průšvihy myslím stále se opakující „tresty“ za neřešené problémy. Teď už řeším věci, které mi nějakým způsobem vadí, dělají mi špatnou náladu, probouzí nejistotu, vzbuzují negativní emoce… V knížce Čtyři dohody jsem se také dočetla, že není správné kritizovat ostatní. Za prvé, hodnotíme ne podle našich měřítek, ale podle měřítek společnosti, která určuje, co je vhodné, co není, co je hezké, co není apod. To se vztahuje ke společenskému snu, který je v knížce také velmi dobře popsán. Společnost udává, co je dobré a co ne a za vše špatné trestá. Jenže jak může společnost nebo i já hodnotit, co je dobré a co ne? Můžeme být objektivní? Nemůžeme. Vše totiž hodnotíme buď podle názorů ostatních, nebo podle svého názoru vytvořeného na základě názorů jiných lidí.

Včera jsem ve vlaku viděla jednu paní, která měla elegantní černé boty a k tomu bílé bavlněné ponožky. Vysloveně mě to „mlátilo do očí“ a už jsem paní odsoudila, jak si může na sebe vzít tuhle hroznou kombinaci! Ale pak jsem si uvědomila, že přeci nemám právo ji hodnotit, že jediný, kdo je 100% objektivní a může hodnotit, je Bůh nebo Vesmír. A taky mě napadlo, že mi mamka vždycky říkala, že k elegantním černým sandálům se bílé ponožky nehodí! No a jsme u toho. Tenhle názor vlastně vůbec nebyl můj! Ale dle všeobecné módy se prostě bílé ponožky do bot nehodí a mamka se mi snažila vštípit toto poznání, aby se stalo i mým názorem. Když o tom teď přemýšlím, tak vlastně nevidím nic špatného na tom vzít si bílé ponožky k černým elegantním botám. Pokud se v tom dotyčná cítí dobře, tak ostatním může být ukradené, co má na sobě. To však neberu hledisko estetičnosti, v tomto oboru se fakt nevyznám. V té knížce je vlastně také napsáno, že až člověk až zruší všechny dohody, které sám se sebou uzavřel (nebudu mluvit nahlas, nebudu se chlubit, nebudu nosit bílé ponožky k černým botám :) ), bude už konečně svobodný. A se svobodou získá vnitřní sebejistotu. Až člověk přestane používat názor společnosti a soudit dle kritérií společnosti, bude se cítit jako pták. Již ho nebude nic svazovat.

Dlouhou dobu jsem se snažila potlačit negativní reakce na lidi, kteří předbíhají ve frontě. Nebo v zácpě použijí odstavný či odbočovací pruh, aby se dostali na začátek fronty. Ale bezúspěšně. Až konečně jsem si řekla, že já přeci nemám právo je hodnotit a začalo to fungovat! Najednou se mi na chvíli ulevilo a to znamená, že se mi podařilo najít nový vhodný program k rekonfiguraci mého stávajícího programu v mém mozku. Potlačování je totiž k ničemu. Pokud se Vám nějaký program nelíbí, nepomůže, že monitor zakryjete rukou. Je prostě třeba najít jiný program, který si musíte do svého počítače nainstalovat. A instalace samozřejmě nějakou chvíli trvá, stejně jako si musí i mozek nový program nejprve vytvořit, čili zažít. Tím, že člověk bude bdělý a bude při každém podnětu svůj program v mozku přetvářet, začne program postupně čím dál lépe fungovat. Ze začátku si třeba můžu zanadávat na paní s nemožným fialovým účesem, ale při dalším pohledu na paní s chlupatými nohami v silonkách už si po prvním šoku řeknu, že nemám právo hodnotit a příště už mě pohled na rodinku u zabordeleného domu ani moc nevytočí.

Samozřejmě, že to nefunguje tak rychle, ale funguje to přesně takhle. A já jsem teď někde mezi bílými ponožkami a silonkami :)

Občas musím pro přeprogramování zkoušet i více programů. Některé prostě hned sednou „jako ulité“, třeba věta „nemám právo hodnotit“, ale někdy musím zkoušet více takových „nahrazovacích programových vět“. Třeba by to mohla být věta: „jen Bůh může hodnotit“ nebo „na hodnocení nejsem dost objektivní“. Tyhle věty ale nejsou pravdivé, je to jen příklad, na žádný „nesprávný program“ si teď nepamatuju. Ale časem určitě něco přijde.

A ještě jsem se něco naučila: na Babinet jsem doteď chodila opravdu hodně často. Četla jsem příspěvky uživatelek hlavně na duchovním a čerpala „moudra“. Poslední dobou se to tam ale začalo strašně hádat, dokonce i na duchovním. Nějak jsem z toho byla špatná, že lidé, o kterých jsem si myslela, že jsou duchovně celkem na výši, se dokáží takhle hádat, urážet a chrlit na sebe negativní emoce. A pak jsem začala číst tu knížku Cesta k vnitřnímu klidu a najednou jsem viděla, že přesně tohle je má cesta a že všechny ostatní diskuze a hádání jsou jen kličky, které mě a ostatní mají odvést od práce na sobě. Že je to trik mozku, který se svojí činností snaží zakrýt pravdu. A přesto je pravda v každém z nás, stačí jen přestat myslet. Ó, kdyby to bylo tak jednoduché! :) Právě k tomu slouží meditace a zklidňování mysli. Přestat o všem tolik přemýšlet, vše analyzovat, syntetizovat, rozebírat ze všech úhlů a nakonec si to do krve obhajovat. Příčí se mi to.

I když je to vlastně stále špatně. Uvnitř mě je stále boj. Když se mi něco příčí, nemám to zpracované. Někde uvnitř mne je to stejné, co u ostatních diskutujících vyplouvá napovrch. Musím to najít a přestat bojovat. Prostě to přijímat tak, jak to přichází a odchází. Tady snad nejde ani o ten program „nemám právo to hodnotit“, i když částečně také. Tady jde o program smíření se s touto vlastností. Chci na tom také pracovat, ale je toho teď hodně a nechci, aby mě to zase „převálcovalo“. Tak bdělá zase nejsem, abych si všímala mnoha problémů najednou. Chci také žít a ne se jen celý den zabývat přeprogramováváním :)

Takže současné nové programy, které mám za úkol „nahrát“ do svého počítače:

  1. „život je jen hra“
  2. „nemám právo to hodnotit“
  3. A okrajově „neanalyzuj, nerozebírej, pracuj!“

V úterý jdu na malování aury, tak jsem zvědavá, jestli budu nemocná. Už se moc těším, chce se mi na 100% (nejsou tu žádné překážky jako složité dojíždění, složité spaní, vysoká cena). Takže pokud budu zdravá, nemoci si způsobuju já sama, abych nemusela jet (což tuším). A pokud budu nemocná, nechce ty kurzy buď mé vnitřní dítě, nebo něco zvenčí.


Jitka
jitka.kr@centrum.cz


Vloženo: 1.09.2009

KOMENTÁŘE

počet komentářů: 3
poslední: 24.08.2011 12:14

SOUVISEJÍCÍ STRÁNKY


Přihlášení

Login:
Heslo:

K zamyšlení

Když se vkrádá stále jedna myšlenka, jít po ní zpět až na ty podmínky, které ji vyvolaly. (František Drtikol)
- zkuste štěstí a seznamte se!
- meditace, přednášky, semináře
- Praha, Brno i další místa v ČR
- prodej nebo darování tibetské houby
- nabídka knih na prodej
- nabídka spolubydlení
- prostory pro různé akce


Zamilovala jsem se do postavy ..
komentářů: 5, poslední: 2.07.2017
Jak voní blížící se smrt?
komentářů: 4, poslední: 15.07.2017
Sexuologická poradna a efektiv..
komentářů: 10, poslední: 17.06.2017

Reiki je mrtvý zdroj
komentářů: 51, poslední: 18.07.2017
Ayahuasca v ČR
komentářů: 51, poslední: 13.07.2017
Nemám motivaci k žití
komentářů: 38, poslední: 6.07.2017
Pokračovatel Květoslava Minaří..
komentářů: 72, poslední: 2.07.2017
Duchovní, či jinak zajímavé fi..
komentářů: 244, poslední: 1.07.2017
Šťastný a naplněný život
komentářů: 28, poslední: 27.06.2017


Anketa

Bylo by moudré zrušit veškeré jaderné zbraně?
-> ->
Celkem hlasovalo: 4616

Copyright © 2007-2017: Všechna práva vyhrazena | Mapa stránek | Přidávání článků | Diskuzní fórum | Seznamka HARMONIE | Kontakt | RSS 2.0