Praha tak nějak jinak - o meditaci, o lidech, o životě

sestavil: Václav

Přítelkyně za mnou přichází, že se má chuť projít. Zamyslím se, sedím už několik hodin u počítače, navrhuji nějaké místo, kam můžeme jít, ona souhlasí. Volba místa není důležitá, stejně většinou skončíme úplně jinde.

Louže

Praha jinak - o meditaci, o lidech, o životěVyjdeme na ulici. Vidím, že procházka byl dobrý nápad. Venku svítí sluníčko, ve vzduchu je cítit vlhkost po dešti. Před domem je louže, zastavím se a podívám se na ni. Vybaví se mi dětství, kdy jsem u takové louže dokázal strávit několik hodin a hrál si s ní. Po chvíli se podívám na stromy okolo sebe, jsou krásně zelené. Připomene mi to, jak jsem se jednou vracel z Reiki zasvěcení a všechno se mi zdálo barevnější, měl jsem chuť se všeho dotýkat. Přítelkyně už ale čeká, tak nechám pozorování stromu a jdu za ní. Po pár krocích si uvědomuji, že jdeme strašně rychle, zpomalím, vnímám každý krok a došlápnutí na zem. Zrychluji a zpomaluji, vnímám jak snadno lze ovládat tolik svalů na těle současně, bez jakéhokoliv úsilí.

Podívám se před sebe a vidím hezkou slečnu. Mám pocit, že ji odněkud znám. Říkám si, že jsem zase ve stavu, kdy mi přijdou známí všichni lidi okolo, tak tomu nevěnuji pozornost. Nechám na sebe působit příjemný pocit, který z ní mám. Podívá se na mě a pozdraví – pozdravím ji taky. Až po chvíli si uvědomím, že to je sousedka, která bydlí pod námi. Nikdy jsem ji ještě nepotkal mimo náš dům, mám ji ve škatulce naše sousedka a tak jsem ji v jiném prostředí ani nepoznal. Napadá mě, že málo vnímám lidi okolo. Současně si uvědomuji, že mě setkání s ní vytáhlo z pozorování těla do stavu vnímání okolního světa.

Chytneme se s přítelkyní za ruce, usmějeme se na sebe a jdeme dál.

Procházka městem

Zpívám si, chvíli jen tak pro sebe mantru óm, chvíli si pobrukuji. Moje chůze asi připomíná hodně podivný tanec, občas se na mě někdo zadívá (je to zvláštní, jak člověk vzbudí u jiných lidí pozornost, když se chová jinak, než na co jsou zvyklí). Uvědomuji si, že jsem ve stavu, kdy vnímám vše okolo jinak. Mám chuť o tom říct přítelkyni, ale nevím jak jinak to popsat, než o tom zpívat. A tak ji ukážu jednoho pána a zabroukám, ukážu ji strom a zabroukám jinak, ukážu ji kostel a vydávám zase jiné zvuky. Vidím na ni, že si myslí, že to není pěkné hodnotit jiné lidi, po chvíli mi to i řekne, tak s tím přestanu.

Jdeme dál. Vnímám svůj dech, provedu několik hlubokých nádechů a výdechů, vnímám své tělo, vnímám okolí. Něco se zase změnilo. Přijdu si jako ve stavu, kdy jsem bez těla. Vím, že ho mám, vidím ho, ale vůbec se mi nepřipomíná. A lidé okolo mi přijdou také jiní. Jako bych ani neviděl lidi, ale vozítka, jejichž řidiči jsou tak zaujati samotnou jízdou, že jsou na svých vozítkách doslova závislí. Působí to na mě trošku smutně. Mám chuť na všechny zakřičet, ať se proberou, ale vím, že to je asi jen zrcadlení něčeho ve mně, a že bych byl za blázna, tak to nechávám být.

Jdeme dál. Vnímám v sobě něco tichého. Poslouchám to ticho jako nějakou hudbu. V poslední době jedna z mých nejoblíbenějších meditací, protože nevyžaduje žádné úsilí. Můžu v tom stavu chodit, mluvit s jinými lidmi, je mi v tom stavu hezky. Takto jdeme Václavským náměstím a aniž si to uvědomuji, nořím se posloucháním ticha zase jinam. Rozhlídnu se a přijdu si jako součást řeky. Nevnímám už jednotlivé lidi, ale spíše vše jako celek. Valící se davy proudí ulicí a já jsem toho součástí. Vím, že když půjdu rychlostí, jako jdu, tak bude vše v pořádku, když trošku zrychlím, nebo zpomalím, ovlivním tím okolí, začnu s ním interagovat, můžou se objevit různé střety. Jdu tedy rychlostí o které vím, že je optimální, chovám se tak, jak vím, že se mám chovat, říkám věci, které vím, že je vhodné říct.

Jdu dál a přemýšlím, proč člověk nemůže žít v tomto stavu celý svůj život. Je to přirozené, nevyžaduje to myšlení, žádné úsilí, všechno je jaksi odlehčené a děje se to samo od sebe. Jdeme dál, koupíme nějakou zeleninu a ovoce (jedno z těch míst, kde jsou třetinové ceny oproti většině obchodů v Praze, mnohé nejspíš z českých zahrádek). Všechno okolo je v harmonii, jasně vidím, že každý má přesně to, co sám chce mít - nikde nic nechybí a nic nepřekáží.

Míříme do knihovny, povídáme si a já si začnu uvědomovat, že už to zase přestává být ten stav, ve kterém jsem byl před chvíli. Asi hodně přemýšlím, hodnotím, mluvím. A tak přestanu mluvit a zase se zaposlouchám do ticha ve mně. V knihovně se rozdělíme, jdu do sekce zdraví, kde mě minule několik knížek zaujalo, listuji v nich, ale žádnou zajímavou informaci nenacházím. Tak to vzdám a jen se tak procházím po knihovně a pozoruji lidi. Nějak samo mě to navede do sekce, kde najdu knížku, kterou otevřu a čtu si něco, co na mě působí jako báseň zenového mistra. A když ji dočtu, vnímám, že se vše opět změnilo, že si přijdu daleko prostornější, nemám potřebu nic dělat, nic říkat, jen si sednu, usmívám se na ostatní lidi a vnímám jednoduchost tohoto stavu.

Stromovka

Vcházíme do Stromovky a když vidím stromy okolo, uvědomuji si, jaký je to rozdíl oproti tomu, co jsem před chvíli vnímal v centru Prahy. Všechno krásně kmitá životem, ptáci zpívají, lidé se na sebe smějí a odpočívají, relaxují (v té chvíli mě napadá, že často vůbec neumíme pracovat, při práci spolu vnitřně bojujeme, snažíme se prosazovat, nebo se naopak snažíme být sami v klidu a je nám jedno, že to odnese naše okolí). Sedáme si k vodě, chvíli pozoruji vodní hladinu, pak vidím, že ke mně plavou kačeny, krmím je přímo z ruky chlebem, je mi hezky. Pozoruji holuba. Když k němu přijde kačena, holub odletí, když ke kačeně přijde pes, kačena zamíří do vody, když vstanu a odcházím, pes jde stranou, abych mohl projít. Je to zajímavé, jak má v přírodě automaticky to menší respekt před větším (ne vždy).

Přítelkyně si fotí struktury stromů. Jdu se sám projít po okolí, všímám si, že se po mě dívá jeden kluk. Vnímám z jeho pohledu něco divného, tak se nad sebou zamyslím, co to spustilo, na nic nepřicházím, tak jdu klidně dál. On začíná být trošku nervózní, ale nemám chuť to nyní více analyzovat. Vnímám stromy, vnímám jak k nim lidé rádi chodí a posedávají pod nimi, vnímám vítr, padající chmýří. Zamyslím se nad svým stavem a je mi fajn, není to žádný z těch stavů, o kterých jsem psal výše, je to obyčejný život s obvyklými trampotami a občas rádoby radostmi, kdy člověk ví o těle a uvědomuje si jeho hmotnost a ví, že by si tuto hmotnost a vše co s ní souvisí uvědomovat nemusel. Nevím ale, jak jinak se do podobných odlehčených stavů dostat, než že to nechám být a všímám si drobností, pozoruji to, uvědomuji si nejrůznější souvislosti, občas se v něčem změním, občas si přiznám, že se v něčem změnit nedokážu a moc s tím nebojuji.

Jdu dál a najednou zjišťuji, že se něco změnilo, jsem opět prostorovější, všechno okolo je více zelené, veselejší, jako bych slyšel jak stromy dýchají, jak se květiny smějí, jak tím vším prostupuje vítr a listům se líbí, jak plápolají, hrají si, a přijde mi, že to všechno je jen divadlo, abych to já mohl pozorovat a vnímat. U každého takového okamžiku se vždy snažím zamyslet nad tím, co jsem dělal těsně před tím, než se to stalo. Tentokrát jsem (stejně jako ve většině podobných případů) nedělal nic, jen jsem se zamyslel sám nad sebou, možná si řekl několikrát manru óm, možná si uvědomoval jasněji své tělo, měl samovolnou pozornost, byl relaxovaný a nehodnotil okolí. Všiml jsem si několika dubů okolo, tak mě napadlo, že to je možná díky energií těchto dubů, že to je tímto konkrétním místem, doplnilo mi to energii, které mi zrovna scházela, odebralo energii, která přebývala.

Mezi duby

Mávám na přítelkyni, ona se ke mně blíží, jdu a sedám si na lavičku u průlezek pro děti. Pozoruji maminku s dítětem a odpočívajícího psa. Jsou zde také další dvě slečny z kočárkem. Přijde mi, že jsou zde už všichni na sebe zvyklí a já jsem ten, kdo přišel a je tu navíc. Chvíli sedím a vidím, jak po sobě všichni koukají, na mě, i vzájemně mezi sebou. Děti pobíhají k cizím lidem a povídají si s nimi, každý si s druhým něco předá, v závislosti na tom, co ho zrovna přitahuje.

Po chvíli mám pocit, že jsem k okolí tak nějak přirostl. Lidé už mě neberou jako cizího, dívají se na mě jinak. Je to zvláštní, jak stačí jen tak sedět a nic nedělat a lidé si člověka postupně okoukají, jak živá je neverbální výměna informací mezi lidmi (když je člověk zahlcen těmi verbálními, nemůže to vnímat, ale děje se to stále). Vstáváme a jdeme dál. V jednom místě se zastavuji a cítím nějaké silné pole. Po páteři mi běhá energie, ruce svítí, v chodidlech cítím napojení na zem.

Krátce na to si uvědomuji, že to je zase ono místo mezi duby, na kterém jsem stál před chvíli. Snažím se vnímat, co to způsobuje, napadlo mě, že stromy okolo, tak jdu k nim, obcházím jeden strom po druhém ale oni jsou jakoby jen stromy, vidím kůru, ale nevidím dovnitř nich, necítím, jak jim asi je. Pak jsem ale došel k jednomu dubu, u kterého to bylo jiné, strom mi bezeslovně říká rád tě vidím, já se ho dotknu, cítím jak mezi mnou a jím probíhá krásná energetická komunikace, cítím jak v něm probíhá život. Říkám to přítelkyni, ta se směje a říká, že zde taky něco cítí, ale že jsem to v ní možná jen vyvolal já, jak o tom mluvím. Fotí mě (viz fotka výše) - já a dub, dub a já.

Návrat zpět

Ke konci jsme se ještě zastavili na dětském hřišti - celý prostor je nasáklý tím, jak tam děti celý den dovádějí. Pozorujeme je a rozpomínáme se, jak jsme byli kdysi stejní a jak bychom nejraději vlítli mezi ně a hráli si. A také jsem si všiml, že ne každé dítě si hraje. Některé z nich už analyzují svět okolo, občas se i začínají trápit, někdy už tam jsou občas i náznaky ubližování a boje o získání moci (mimochodem moc krásná meditace: vezmeme si hračku, nebo třeba jen krabici, příbor, nebo papír a uděláme si z toho vláček a hrajeme si jako děti - prožíváme to, vciťujeme se do toho. Takto se lze dostat do stejného stavu, v jakém jsou děti, když si hrají.. nesmíme o tom ale přemýšlet, musíme jít a skutečně si hrát).

Vycházíme z parku a nastupujeme do tramvaje, připadám si jako v plechovce, všechno tak nějak uměle vytvořené, každý jen sám za sebe a řídí si to své vozítko o kterém si myslí „to jsem já“. V metru to přestávám vnímat, vše okolo mě se zase slívá, dívám se na jiné lidi a vzájemně po sobě pokukujeme - někdy se na sebe pousmějeme, někdy řeknu něco vtipného, někdy jen o sobě víme, někdy si na sebe něco dalšího uvědomím - a nemusí to být vždy dvakrát příjemné - i to k tomu všemu patří.

Následující den

A je další den - scénář je podobný. Jdeme na kratší procházku. Tentokrát je s námi navíc jedna naše kamarádka. Procházíme se, povídáme si, relaxujeme na sluníčku, díváme se po lidech, dáváme si zmrzlinu, jdeme na chvilku do kostelíku, pak si sedneme na lavičku, prostě obyčejná procházka. Při návratu kamarádka poznamená: "Jééé... dnes si přijdu úplně sjednocená s přírodou... ten pocit moc dobře znám, jen už jsem na to... zapomněla...".

Podívám se na ni a vypadá moc šťastně.


Vloženo: 30.05.2010

KOMENTÁŘE

počet komentářů: 3
poslední: 1.05.2014 20:18

SOUVISEJÍCÍ STRÁNKY


Přihlášení

Login:
Heslo:

K zamyšlení

Moje vlastní zkušenost je taková, že se ve skutečnosti v tomto světě nic nestalo. Pozorovatel, pozorované a pozorování – nic z této trojice není skutečné. Nic se neděje – vše, co se v tomto světě odehrává, je podvod. (Šrí Nisargadatta Maharadž)
- zkuste štěstí a seznamte se!
- meditace, přednášky, semináře
- Praha, Brno i další místa v ČR
- prodej nebo darování tibetské houby
- nabídka knih na prodej
- nabídka spolubydlení
- prostory pro různé akce


Sexuologická poradna a efektiv..
komentářů: 9, poslední: 25.01.2017
Nemám motivaci k žití
komentářů: 35, poslední: 21.02.2017
Takže na Měsíci nikdy nikdo ne..
komentářů: 18, poslední: 2.07.2016

mystička Ivana Adamcová
komentářů: 17, poslední: 24.05.2017
Reiki je mrtvý zdroj
komentářů: 46, poslední: 21.05.2017
Petr Chobot - meditační akce
komentářů: 3, poslední: 2.05.2017
Dvojplameny? Máte nějakou zkuš..
komentářů: 30, poslední: 30.04.2017
Pokračovatel Květoslava Minaří..
komentářů: 70, poslední: 22.04.2017
Outdoorové oblečení
komentářů: 13, poslední: 16.04.2017



Copyright © 2007-2017: Všechna práva vyhrazena | Mapa stránek | Přidávání článků | Diskuzní fórum | Seznamka HARMONIE | Kontakt | RSS 2.0