Svítí sluníčko, zpívají ptáci

sestavil: Václav

Sobota 8.05.2011: sedím na balkóně a napadlo mě, že je dnes hezký den na napsání článku.

Relaxace

Svítí sluníčko, zpívají ptáci, kolemjdoucí lidé vypadají spokojeně. Tak si říkám proč vlastně o něčem psát, když se zdá, že je vše na správném místě.

Svítící sluníčkoPřemýšlím o čem tedy psát (20 minut), ale nic…. všechno je v harmonii, tak proč to nějak kazit… dívám se na své nohy, a na balkón, vypadá to všechno jaksi podobně, necítím že by to byly moje nohy, spíš prostě jen nějaké nohy, to stejné zbytek těla, přijde mi to srandovní, přijdu si jen jako postavička nakreslená na podlaze…

Napadlo mě, že si zamedituji, ale vidím, že snaha meditovat, nebo cokoliv jiného je jen cesta mimo to, kde zrovna jsem... je mi hezky, všude harmonie.

Dívám se tedy jen po lidech, po stromech, na nebe, lehnu si a relaxuji. Jakby usínám, ale nespím, stále o tom jaksi vím a něco ve mně si uvědomuje lehkost, vzdušnost, harmonii, spokojenost.

// pár hodin pauza

Zrychlené vnímání času

Mám chuť na něco dobrého a taky se trošku projít. Jdu ven, všechno mi přijde strašně zrychlené, lidé lítají sem a tam a tak to ani nestíhám všechno registrovat. Moc se na ně nedívám, protože mě to táhne mimo klid, ve kterém jsem.

Jdu na metro a uvědomil jsem si, že začínám fungovat podobně jako lidé okolo. Mám cíl někam dojít, jdu tam, jsem částečně jakoby v cíli, přestávám vnímat co se děje okolo mě. Zastavuji se, dívám se na jeřáb (10 minut), přichází podobný stav jako na balkóně, celý svět mi přijde milý, lidé se na mě usmívají, vše je jako v pohádce.

Metro je plné lidí. Zdá se mi, že mám okolo sebe málo prostoru. Uvědomuju si, že uvnitř mého těla je nekonečné množství atomů a v každém z nich nekonečně velký prostor. Pěkná finta – hned mám nekonečně místa.

Dívám se na podlahu, cítím, že se na mě z různých stran někdo dívá (nevím jestli díval), ale jen to vnímám, neotáčím se tím směrem. Po chvíli mi to začne být jedno a jen se dívám do země (10 minut). Všechno se jaksi slívá, pak se někam ztrácím.

Zpomalené vnímání času

Dojedu metrem do centra (Praha, Anděl). Uvědomím si, že ani nevím o lidech okolo mě, jakoby tam ani nebyli. V centru je všechno opět stejné jako dnes na balkóně.

Občas se zastavím a jen stojím. Pozoruji něco jednoduchého. Strom, značku, cokoliv. Všechny situace se řeší samy od sebe, s velkou lehkostí. Teď někdo přišel, jestli nemám drobné – ptám se ho, proč si místo toho raději nehledá práci – jen kroutí rameny, poděkuje, popřeje mi hezký den a jde k jinému člověku.

Dívám se okolo sebe a vidím lidi. Uvědomím si, že mi všechno přijde velmi zpomalené (pocitově tak 5x). Lidé spěchají a jsou zrychlení, ale jako by to současně dělali v klidu. Uvědomím si, že se mění vnímání toho všeho. Ještě více se to zpomaluje, při setkání s jiným člověkem je i v letmém pohledu spousta času na dlouhý, neverbální rozhovor.

Trošku nad tím přemýšlím, jak to asi vnímají ostatní, vnímám intenzivně jejich drobné pohyby, mimika obličeje, současně jsem ale jakoby neviditelný, nikomu nevadím, nikomu nepřekážím, nikdo se na mě nedívá. Mám pocit že o mě každý ví, ale nepřekážím mu. Jen projdou a je to něco jako „ahoj dobrý kamaráde“. Pohled do očí ani není možný - jakoby jsme je ani neměli, ale vnímali se tak nějak celistvě.

Zjištění: strach vnímání času zrychluje, každá myšlenka vnímání času zrychluje, trošku jsem se nechal unést psaním, všechno se zase malinko zrychlilo…

Stačilo přestat psát, schovat telefon a udělat pár kroků.. (minuta) přitom jsem na sebe nějak zapomněl. Cítím, jak se do tohoto stavu nejde dostat vědomě, ale lze do něj jen spadnout - jen tak, nezávisle na mé vůli.

Vše zase vnímám rychleji, ale ne natolik aby mě to do toho vtáhlo

Úvaha: to na balkóně bylo stejné, jen tam nebyli lidé a tak to vypadalo jako nic, jen pohodička. Mezi lidmi jsem ale naučený normálně fungovat jinak, takže si teď přijdu jako v pohádce proti běžnému vnímání...

Zjištění: vůbec nic nemám, nic mi nepatří, jen to oblečení na sobě a těch pár lidi okolo, na které se můžu dívat. Jde z toho trošku strach, pak už jen lehkost… přijdu si jako bezdomovec.

Skupinka holek vedle mě - další věc co mě vtahuje do světa.. Velmi příjemné, vlastně to tak chci, dívám se ně, jak se smějí, zapojuju se do toho, usměji se.. po chvíli holky odejdou a já si uvědomím, že všechno vnímám rychleji...

Chvíli pozoruji vše okolo (10 min) - zastávka tramvaje je na to ideální, člověk je nenápadný – vypadá to, že cekám na tramvaj, nikdo neví, jak dlouho už tam stojím.

Relaxace před obchodem

Jdu do obchodu, přemýšlím, co jsem dělal dnes jinak, že by to udělaly ty 2 hodiny nicnedělání na balkóně? Nebo že by to bylo sluníčkem? Všichni lidé jsou více nabití a tak jsme všichni hezky zharmonizovaní? :) nevím, kdoví.

Poslední dny jsem žádné speciální meditační techniky neprováděl... jen si uvědomuji, co zrovna dělám, co mi chybí, co je jakoby navíc, jak se cítím, občas vnímám jakoby zevnitř své tělo a pozoruji, co zrovna potřebuje - někdy mu to dám, někdy ne :)) Žádnou dietu jsem nedržel, masa jsem měl poslední dny relativně hodně, k tomu občas jedno nebo dvě piva :)

Zjištění: lidé okolo nestárnou, já nestárnu…

Zjištění: všechno je naprosto bezúčelné. Proč zde vlastně jsme? Snad jen proto, abychom se na sebe mohli vzájemně dívat, mít se rádi…

Zjištění: než o tom psát, lepší to nechat prohloubit.

Empatie

Nakupuji v obchodě, zjišťuji, že je vše zase jiné. Přijde mi, že jakoby vidím do druhých lidí, vidím jejich povahové vlastnosti – dobré i špatné, jací jsou, jejich rozpoložení, myšlenky v hlavě… (ještě před chvíli mi přišli všichni stejní). Změnilo se to ve chvíli, kdy jsem vešel do obchodu (Praha, Anděl, Tesco). Je to hodně podivný pocit, protože mi přijde, že o všech všechno vím.

Současně si ale uvědomuji, že už jsem jakoby více vidět, lidé se po mě dívají, ale už to je jiné, jako bych do nich viděl a oni to věděli, bránili si to své, není jim to příjemné, přijde mi, že se s nimi vnitřně o něco přetahuji. Možná to souvisí s tím, že jsem si začal vedle těch lidí připadat dokonalý a nenapadnutelný a tak mě tyto úvahy stáhly zase „dolů“.

Ten stav před tím, kdy bylo vše zpomalené mi přišel jakoby vyšší, hlubší, správnější… teď to je jiné, vidím kolem lidí světelné obaly, ale přijdu si malinko nesvůj, tak se na ně přestanu dívat….

Lidé jsou zase rozdílní (ještě před chvíli mi přišli všichni stejní), teď je každý člověk něčím zvláštní, každý má svůj příběh… tím jak se na to dívám a pozoruji to, jako bych ztrácel svou energii, tak to přestanu dělat, beru si jahody a jdu k pokladně… :)


Vloženo: 18.10.2011

KOMENTÁŘE

počet komentářů: 3
poslední: 19.08.2013 22:06

SOUVISEJÍCÍ STRÁNKY


Přihlášení

Login:
Heslo:

K zamyšlení

A najednou pozorujete, že vše pracuje pro vás, všichni lidi, okolnosti, počasí atd. Jen být oddaný a tichý a žít v Jeho přítomnosti. (František Drtikol)
- zkuste štěstí a seznamte se!
- meditace, přednášky, semináře
- Praha, Brno i další místa v ČR
- prodej nebo darování tibetské houby
- nabídka knih na prodej
- nabídka spolubydlení
- prostory pro různé akce


Kdy jste naposledy viděli svět..
komentářů: 4, poslední: 13.11.2017
Křest dětí
komentářů: 0
Anita Moorjani
komentářů: 5, poslední: 10.11.2017
Astrologie: Narození vers. poč..
komentářů: 10, poslední: 15.10.2017

Derealizace / depersonalizace
komentářů: 5, poslední: 17.11.2017
Depersonalizace / Derealizace
komentářů: 9, poslední: 17.11.2017
Meditace - odkazy, myšlenky, z..
komentářů: 4, poslední: 10.11.2017
Primitivní dovednosti
komentářů: 11, poslední: 8.11.2017
Energetická očista prostoru
komentářů: 6, poslední: 7.11.2017
Duchovní, či jinak zajímavé fi..
komentářů: 253, poslední: 26.10.2017



Copyright © 2007-2017: Všechna práva vyhrazena | Mapa stránek | Přidávání článků | Diskuzní fórum | Seznamka HARMONIE | Kontakt | RSS 2.0